domy, obličeje, písmenka a jedno krásný auto

1. pardubické zátiší
2. + 6. my
3. v popředí staré mini, v pozadí jeho ctitel ...
4. vary!!!!! ... v pardubicích

5. fakt nevim, jak tohle pojmenovat.... to je prostě nápis na dveřích.

Denní můra aneb Něco opravdu směšného

Dnes nadešel onen významný den, kdy jsem si musela konečně přiznat, že jsem strašpytel. Stalo se to následovně:

Po neúspěšné zkoušce ze stylistiky jsem přišla domů s dobrou náladou, uvařila jsem si svůj oblíbený čaj a k svačině jsem zvolila chleba se šunkou. Usadila jsem se ke svému pracovnímu stolu a odhodlaně jsem se pustila do svačiny a do literatury ke zkoušce z filozofie. Nepřečetla jsem ani první dva řádky o pedagogické antropologii, když mi najednou cosi proletělo kolem ucha s podivným zvukem. Zvedla jsem okamžitě hlavu a spatřila - dle mého velice subjektivního názoru - obrovskou můru, která se usadila na hraně poličky mého psacího stolu, přesně nad hrnkem s čajem. To, že jsem se šíleně lekla, je snad lidské a pochopitelné. Během několika setin vteřiny jsem vyskočila ze židle a s hrůzou v očích jsem rychle couvala pryč od stolu. Z bezpečné vzdálenosti jsem pak na to stvoření zírala a přemýšlela, proč musel tatínek zrovna před pár minutami odejít. Nenapadlo mě nic jiného, než zavolat příteli na telefonu, který ode mě v tu chvíli byl vzdálen hodinu cesty a nemohl mi tudíž nijak pomoct. Dlouho jsem seděla na posteli a každých 20 vteřin pohledem kontrolovala trajektorii můřiných cest po mé poličce. Když tu najednou ...

No, tak to by stačilo, už teď máte dost podnětů k tomu, abyste si ze mě dělali legraci. Dopadlo to dobře.
Fascinuje mě, jak je možný, že člověka může tak malý (podle mě bylo teda VELKÝ!!) stvoření paralyzovat tak, že není schopnej udělat směrem k němu ani krok. Nedokázala jsem si dojít ani pro ten chleba se šunkou, na kterej jsem měla takovou chuť. Byl moc blízko obávanému hmyzu. Když se člověk něčeho bojí, asi to prostě nedokáže jen tak překonat. Tohle je vážně blbost, já vím... :-)

Chtěla jsem vám ukázat, jak asi vypadala, ale už při tom prohlížení obrázků, které mi našel google, se klepu odporem. Takže nic nebude:-)

j´aime aller à pied ...

... ráda chodím pěšky... akorát na to často zapomínám. A tak jsem dneska vzala jednoho ze svých nejlepších přátel (můj foťák) a cestu karlínským tunelem, stejně jako setkání mládeže, které následovalo, jsem řádně zdokumentovala. Tak prosím - malá ochutnávka:k těmhle zvonkům mám velice osobní a teď už nostalgický vztah... prostřední z těchto jsem zmáčkla hodněkrát... nevím kolikrát, ani kdy naposled... ale přesně si vybavuju den, kdy jsem tam zazvonila poprvé... 13.listopadu 2007:-)