Řeknete si, že mi to došlo trochu pozdě… ale říkejte si, co chcete. Uvědomila jsem si, že na tyhle moje stránky možná čas od času zabloudí nějaká zbloudilá duše, zajímající se o scénický tanec a asi bývá zklamána obsahem mé tvorby. Nikde ani slůvko o hodinách těžkého cviku, piruetách, piškotech, bolestech nohou z náročných figur, (o čem by tak ještě mohly baletky psát?)… žádné fotky ohebných slečen v sukýnkách zachycených při neuvěřitelných skocích… Nic takového. Po baletu ani stopy.
A vlastně ani většina přátel, kteří se jdou podívat, co nového jsem napsala/vyfotila, možná netuší, proč zadávají do adresního řádku svého prohlížeče takovou … rádoby uměleckou adresu.
To bylo tak … byla jsem ještě malá holčička, když jsem ve veliké a neznámé Praze nastoupila do 1.třídy základní školy. Seznámila jsem se tam s několika mými budoucími kamarády a přáteli a jako všechny děti školního věku (1.stupeň), vymýšleli jsme si různé přezdívky, někdy i hanlivé, abychom dali najevo svou nelibost vůči někomu. Jednou mě spolužák nazval Kaletkou… a první asociace byla samozřejmě baletka. Zalíbilo se mu to a několik let to tak trochu „proti“ mě používal. Kaletka - baletka. Netušil, že až povyrostu (trošku), zalíbí se mi to. Já jsem si na něj samozřejmě taky něco vymyslela, ale to radši nebudu publikovat, mohl by se zlobit:-) Dneska už to ani moc nepoužíváme (proti sobě), nelibost zmizela, jsme přátelé - aby ste si nemysleli, že pořád válčíme jako osmiletí…
Proto baletka.
