Archiv

pátek 30. září 2011

minolta vol II


Nevím proč, ale k technice bývám nedůvěřivá. Ne že bych jí tak doslova nevěřila, spíš mívám zpočátku pocit, že sama vím nejlíp, jak s tím zacházet, kde co mačkat a nastavit. Nechápu, kde se to ve mě bere a proč jsem takový suverén, zvlášť když se mi to zatím nikdy neosvědčilo. Ani s touhle starou Minoltou. Na zadním krytu má jasný návod: 


Musím se přiznat, že jsem pokyny většinou úplně nerespektovala a když teď držím v ruce vyvolané fotky, úplně mi v hlavě zní to usilovné pípání, kterým se mi foťák snažil naznačit, že moc dobře ví, proč pípá, a že bych ho tedy měla poslechnout. 
Při třetím filmu jsem pochopila, že bych měla respektovat názor starého přístroje, a tak jsem se na fotky těšila nejvíc. Žel jsem odmítla zaplatit ve fotolabu částku, kterou mi z neznámých důvodů přidělili, takže se chystám na pořádnou telefonickou stížnost, a pak se uvidí. Snad se mi moje fotky brzo dostanou do rukou za cenu, kvůli které jsem si je objednávala. Wish me luck. 


pondělí 19. září 2011

analog-boom

Nikdo mi netvrďte, že jste nepostřehli tu analogovou mánii. Jde zhruba o tohle: koupit/zdědit/vyhrabat v hloubi tátova šuplíku, nebo jakkoli jinak najít funkční a pokud možno starý (protože retro je in, že ano) foťák, naučit se navíjet film, fotit, vyvolat, a pak už jen zveřejňovat a očekávat chválu. Nesmím opomenout fakt, že fotografie zrnité a jakoby nepovedené jsou přesně to, co pak chcete ve výsledku vidět. Neptejte se mě proč. Trendy neovlivníš.

(a stejně tuhle fotku miluju)

I já jsem podlehla. Tuhle kouzelnou Minoltu s frajerským koženým pouzdrem jsem nedržela v ruce poprvé. Ještě mnohem dřív, než jsem objevila melodický zvuk závěrky, důležitost světla a než jsem focení totálně podlehla, mi bylo párkrát slavnostně uděleno povolení půjčit si náš starý rodinný foťák, se kterým ale nesměl fotit prakticky nikdo jiný, než sám velký hlava rodiny:-) Mé tehdejší výsledky byly nicneříkající, tmavé a rozmazané. A taky dost podobné těm, které jsem dnes ještě čerstvé a voňavé vytáhla z obálky fotolabu.


Fotit na film je tak moc jiné a je docela těžké si na to zvyknout po těch letech rozmazlování digitální zrcadlovkou. První film je děs. Proto si važte každé dnes zveřejněné fotky, neboť mi dalo velkou práci najít jich tolik nerozmazaných a "povedených". Na druhém filmu je z 28 fotek totálně rozmazaných už jen 8. Snad bude tato sestupná tendence dál pokračovat.


K problematice ostření vám řeknu víc v příštím článku, kde se můžete těšit na lepší fotky z druhého filmu.



čtvrtek 8. září 2011

dream

Pavla mi řekla, ať sem víc píšu. Tak jo. Je to totiž rozhodně o moc lepší nápad než se teď večer užírat myšlenkou na zítřejší výsledky písemných státnic a vymýšlet katastrofické scénáře v případě opětovného neúspěchu...


(vzpomínky na léto)

Mám za sebou poslední prázdninové dny. A když říkám poslední a prázdninové, myslím to ještě o něco víc než jen doslova. Přátelé, je to tu. 
TA-DÁ: Nastupuju do práce. Ne, tady už nejde o žádnou studentskou brigádičku. Bavíme se tu o opravdové práci, se kterou jsem se dosud ve svém mladém životě nesetkala.
Cítím se tak dospěle. A trochu staře, což mi ale spolehlivě vynahrazují moji noví kolegové, kteří mi všichni do jednoho tipují 16, maximálně 17 let. Pokud vzdycháte, že byste taky chtěli, aby vás na tento okouzlující věk někdo odhadoval, vězte, že mě to netěší ani trochu. Ve svých šestnácti, a vlastně i v těch o nic lepších sedmnácti, jsem byla totiž čerstvě vyhrabaná z nejhoršího telecího věku a zpětně mi to nepřipadá okouzlující ani omylem.




Abych předešla asi tak pěti miliónům otázek, půjdu s pravdou rovnou ven: stala jsem se vychovatelkou ve školní družině. Překvapilo mě, kolik lidí mi ještě před začátkem školního roku vyjadřovalo svoji účast, a více či méně explicitně naznačovali, že se z těch dětí asi brzo zblázním, že platy ve školství jsou miz-erné a taky -ivé, a že je to vlastně tak trochu práce pod úroveň (nevím pod jakou).

Takže vážení. Vzhledem k tomu, že jsem se v červnu ucházela o jakousi práci, kam se přihlásilo neuvěřitelných 96 zájemců na jedno jediné malinké místo, jsem opravdu vděčná za to, že práci mám. Byla mi vlastně nalezena ještě dřív, než jsem já vůbec začla hledat (díky, Marti). A navíc... i po prvních několika dnech v pracovním zápřahu mám stále ještě pozitivní dojmy. S dětma se fakt nenudím. Kromě toho, jaké decibely umí produkovat, taky pokládají skvělé otázky. Namátkou: jestli k nim přijdu domů (A kdy? - No v sobotu. - A proč? Máš nějakou oslavu? - Né, jen tak, protože chci.), jestli mám ráda děti (?!?), jestli ve družině teď jako pracuju, že mi to děsně sluší, že krásně vystřihuju, atakdále:)

Mimochodem... asi tak před týdnem jsem se snažila vysvětlit pětileté neteři, že budu teď každý den chodit do práce:

Co?
No, budu pracovat ve školní družině. Víš, co je to družina?
Jo. 
Tak co to je?
No... už jsem to zapomněla.
- v y s v ě t l u j u - ... Chápeš?
Jo! Tak to máš teda dobrou práci. 

A víte co? Má pravdu. 

Jsem fakt ráda za to, co mám. Buďte taky a hned vám bude líp.