Archiv

pátek 26. prosince 2014



a příště už fotky z nového foťáku! 
díky, lásko

pátek 19. prosince 2014

pointa

Vánoce, vítejte! Na zeď jsme nalepili stromeček a společně děláme cukroví, přemýšlíme nad tím, jak by naše Vánoce teď nebo jednou mohly nebo měly vypadat a jsme jen tak ticho anebo posloucháme tisíckrát poslechnutý melodie, který se mi nikdy neohrajou.



Znova se nořím do příběhu Vánoc, čtu ho pořád dokola, myslím na něj každý den, chci ho dostat pod kůži.
Ten příběh, co je pro každýho z nás, ať už žijeme cokoli a čímkoli a kdekoli.
Andělé, hvězdy, pastýři, sláma, Kristus.
Přišel jako člověk, jen tak, prostě z lásky. Z lásky k nám, co na něj furt zapomínáme, otáčíme se, nebo třeba ani nevíme.
Víš?
Přišel i kvůli tobě, protože tě má rád. Je to přesně takhle jednoduchý, žádný složitosti.
Prostě láska jako trám.
Tak se otoč tím správným směrem, ke světlu, který jediný znamená naději.
Koukni se do vlastního srdce, protože přesně tam čeká.
Nebudeš litovat.

neděle 23. listopadu 2014

středa 22. října 2014

my, vnoučata

- Tak co plánujete na víkend?
- Jedeme do Beskyd, máme tam sraz bratranců a sestřenic.
- To je pěkný, kolik vás bude? 
- Asi šedesát.
- ?!?




Náročná cesta, kterou jsem se rozhodla prožít bez rozčilování a předcházející týdny, kdy jsem tenhle víkend měla na papírech a hlavně v hlavě. Byla jsem nervózní a vlastně vysílená. Těšení ale převládlo a moji velkou únavu raz dva přebila ta atmosféra, která ve mě ještě teď doznívá a kterou si prostě musím zapamatovat.


Měla být zima, mělo pršet, počasí mělo stát za nic. Ale my jsme viděli kopce zalitý sluncem a bylo nám teplo. 
Sundávali jsme si bundy, šály a čepice a nastavovali tváře podzimním paprskům. 
Kluci hráli několik hodin v kuse fotbal, úplně se zničili a usmívali se. 
Procházeli jsme se po Gruni, povídali si a dívali se, jak jsme se změnili. 
Zase jsem si připomněla, že někde mezi nártem a kolenem mám svaly, který můžou pěkně bolet.



Pokrevní spojení a ještě mnohem víc. Nerozlučné vztahy, laskavost, vřelé pozdravy, dojetí, vděčnost. 

Všichni víme, jak chutnaly babiččiny povidlové koblížky, které smažila doma ve skromné kuchyni na kamnech. 
Když jel tatínek rodiče navštívit, vrátil se s papírovou krabicí, na jejímž dně byly pravidelný mastný kolečka. 
Strašně jsem se na to vždycky těšila. 

Všichni si pamatujem stokorunu v obálce, ještě čerstvou, vyžehlenou, nepoužitou, 
od dědečka za vysvědčení, k narozeninám, jen tak.

Možná nemáme tolik společných prázdninových zážitků. Ani mít nemůžem.
Protože jak trefně poznamenala moje sestra, když oni byli u babičky na prázdninách, my jsme ještě nebyli na světě:-)
Ale jsme si blízko, jak kdybychom vedle sebe vyrostli a byli nejlepší přátelé. 
A my fakt jsme! Zní to skoro šíleně, ale my se máme všichni rádi. 
V dobrým i ve zlým. I v tomhle světě, pro kterej často rodina znamená tak smutně málo. 

Dokonalej víkend. 
Díky, milovaná rodino! 
Díky, Bože.

pondělí 13. října 2014

středa 8. října 2014

11m



Ne vždycky začne den pozitivním ránem a někdy se musím večer dost snažit, abych ji ukládala trpělivě a s úsměvem...
Nakonec ale miluju každej den s naší upovídanou Dóri, stále dobře naladěnou a usměvavou holčičkou, která si vyloženě užívá objevování světa okolo sebe. Trpělivě zkoumá každý detail, miluje hudbu a svoje lidi. Už zdálky na ně huláká, pozná ulici, která směřuje k sestřenicím. V naší sámošce denně odbourává strnulé tváře neochotných prodavaček. Nikdy mě nenapadlo, že je někdy uslyším, jak se nahlas smějou.

Prostě komediantka. A největší láska.

Nejvíc miluju ty svoje lásky dohromady.
Když se ona vzbudí a on pro ni jde, povídají si v ložnici, nahlas se smějou a já se v kuchyni usmívám, protože je k pečení bábovky poslouchám z vysílačky jako rádio.
Když je ráno a ona hned spěchá k němu, aby se přitulila.

Tenhle týden je to 11 měsíců.

Tak rychlých, krásných, únavných, nejlepších.


pátek 1. srpna 2014

Mariusz & Anička



Můj milovaný bratranec si vzal krásnou Aničku a my jsme byli u toho.
Náročná cesta, kterou jsme podnikli až na východ Slovenska, stála za to. 
Tahle nádherná svatba mi udělala fakt radost.

úterý 10. června 2014

čtvrtek 5. června 2014

milované babičce



Jaká jsi asi byla, babi.
Čím jsi voněla a čemu ses smála? 
Cos ráda vyprávěla, a proč jsem tvému vyprávění nemohla naslouchat třeba každé léto až do omrzení? 
Co bys mi uvařila a poradila?
Kam ses poděla, když nejsi tady s námi?
Dneska bys měla narozeniny. Osmdesát.
Tak moc nám chybíš...

pondělí 17. března 2014

ticho!

Mateřství změnilo moje dosavadní vnímání hluku. Svět je najednou tak hlučný! Zvuky, které jsem dřív sotva postřehla a nijak mi nezasahovaly do života, mi dnes dokážou obrátit dobře plynoucí den vzhůru nohama a povzbudit moje nervy k pochodu.
Štěkot psa, hlášení místního rozhlasu (kdo to poslouchá? Anebo ještě líp: kdo to vymyslel??), hluční sousedé na chodbě, zkouška sirén (!!!), manželovy vrzající bačkory, spěchající ženy v podpatcích ... Se začínajícím jarem se rozšiřuje i seznam míst, která je lepší minout, pokud vezu spící Dorku a o její vzbuzení nemám zájem. Najednou všichni vylezli ven, hlasitě se baví, děti hlasitě jezdí na hlasitých kolech, hulákají na sebe, hlasitě se vztekají, sousedé na sebe pokřikují z balkónu na balkón, a já mám najednou nečekaný pocit, že ta zima měla něco do sebe:))
Zjišťuju, jak neslyšně jsem se naučila pohybovat. Překračuju vrzající parkety. Prakticky nesmrkám.
Spící dítě nade vše a běda tomu, kdo mi ho vzbudí:)
Vlastně je ze mě momentálně docela sobecká ženská, co je ujetá na ticho a mylně předpokládá, že všichni okolo ví, že právě teď je ten moment, kdy se má všechno zastavit, zpomalit, ztlumit a vypnout, protože moje dítě potřebuje spát. Opravdu velice mylně. Když totiž stojím s kočárkem venku a jezdím s ním sem a tam a mám pocit, že je z toho všeho zkrátka evidentní, že uspávám, vyvede mě z omylu někdo, kdo se s hlasitým pozdravem hlasitě přiblíží, aby se s hlasitou otázkou "Spí?" hlasitě díval do kočáru. "Už ne", odpovídám. Ach jo:)

úterý 18. února 2014

100 d



Je toho tolik, co by se dalo napsat. Ale je to těžší, než jsem si myslela. 
Všechno, co mě napadá, zní strašně pateticky anebo moc přeslazeně...

Někdy je to pořád to samé dokola. Často ani nevím, co je za den. 
V noci úplný záseky, kdy nemám ponětí, jestli jsem před minutou kojila, nebo spala. 
Mívám plány, na které musím dost rychle zapomenout.
Plánovat nějak moc nejde. Někdy mám pak vztek...
A tak se učím být trpělivá, přizpůsobivá, lepší.
Určitě zatím nejunavenější a zároveň nejšťastnější dny mýho života.

A teď během několika málo dní tak velká změna. 
Z malého miminka usměvavá holčička. 
Tak ráda komunikuje. A jak se mazlí... 
Je nejlepší. Naše.


pondělí 20. ledna 2014

upozornění


pro všechny věrné i nevěrné čtenáře: takhle to tady bude teď vypadat asi furt...
prostě láska na celý život:)

čtvrtek 16. ledna 2014

úterý 14. ledna 2014

65 d



Tak rychle roste... A je moc krásný u toho být:)