Archiv

neděle 16. srpna 2015

pondělí 10. srpna 2015

knedlíky s rituálem

Některý jídla jsou obřad. Vlastně všechny, že jo. No ale některý dostanete na talíř a je na vás, jak si je dokončíte, zdokonalíte, prostě co s nima uděláte. Jenže ono to není jedno, je potřeba dodržet určitej postup, a to si teda nedělám srandu. Jinak to pak vůbec nemusí chutnat tak, jak má, může to třeba chutnat jako nějaký úplně jiný jídlo. A to nechceme.
Přiznávám, když jsem poprvý viděla Honzu jíst kynutý ovocný knedlíky, zmocnila se mě bezmála panika. Absolutně nesoustředěnej na ně naházel to, co bylo po ruce, na druhej knedlík si dal ještě něco jinýho, no hrůza.
Takže takhle to nejde, vážení.
Nejdřív cukr. Moučkovej, mňam, pak skořice a hezky to zalejt rozpuštěným máslem. Toho másla prosimvás fakt hodně. Naopak to nejde, i kdybyste se na hlavu stavěli. Pak zakysaná smetana cíleně tak trochu na knedlíky, tak trochu mezi ně. Pak teprve máte dokonalý blbouny. Nebo jak píšou na tabuli před naší masnou: blbouni. (kdo by si je kupoval v masně?!)
Nebo takový brambory na loupačku. Nandáte si je na talíř a už automaticky reagujete: kus másla, dvě lžíce tvarohu, kupičku soli. Oloupat, nakrájet, napichovat, k tomu ukrojit máslo (másla je prostě vždycky potřeba hodně, to si dopište všude), přimáznout k tomu tvaroh, lehce obalit solí. Dobrou chuť!
Radši vám nebudu popisovat, jak je naposled jedl Honza. Omluvil se tím, že je prej dlouho nejed. No já nevim. Tohle se prostě nezapomíná. Ale on prostě asi není tak rituálně založenej jako já, v tom to bude.
Taky máte nějaký jídla, u kterých to jinak nejde?
Pro mě je to ještě krupicová kaše, ale to už by na vás bylo možná moc, tak třeba někdy příště... :)

pondělí 15. června 2015

zase spokojeně spolu



Už je to skoro měsíc, co jsem fotila tyhle fotky. Vzácný momenty, bezmála po roce konečně zas ségru na letišti obejmout, společně se zasmát, společně se rozčilovat, sdílet mateřskou únavu. Na to jsme čekaly, ale realitu jsme úplně nedomyslely.
Takže v půl sedmý ráno vyčerpaně ležet v posteli rodičů a předstírat, že nejsme, snažíme se ty mimina nadšeně poslat někam jinam (no honem běž s dědou připravit snídani! jé, slyšíš, jak se babička fénuje?), naprosto nekontrolovaně se nám zavíraj oči, hystericky se smějem, vyměňujem si děti v rámci zachování posledních zbytků zdravých rozumů.
Kluci jsou rozhozený z časovýho posunu, neřízeně na střídačku usínaj, nebo naopak spát odmítaj. Dorka se ochotně přidává, celej náš systém (milovanej) se hroutí, režim padl, každý den doufáme, že snad už zítra, už zítra to možná bude normální, ale radši nic neplánujem.
Tak se válíme doma, hrajem si a jíme, a je to jedno, je to tak stejně nejlepší, chtěly jsme bejt spolu a to jsme, na to jsme čekaly. Zpíváme starý songy, smějem se vlastní únavě a rezignaci, mozky nám měknou v přímým přenosu.
Tak zas příště, třeba příště to bude lepší, a jestli ne, tak neva, bylo to dokonalý, Lucinko!





čtvrtek 7. května 2015

mimochodem

Když jsem byla malá, ptala jsem se maminky, jestli až vyrostu, budu vypadat jako Pavla. Už si nepamatuju odpověď, ale jistý je, že bych tak vypadat chtěla i teď. Pavla je nejlepší kámoška mojí starší ségry, kterou si občas bez dovolení půjčuju. Jenže ona není jenom krásná. Ona je mnohem víc, ale hlavně děsně šikovná floristka. Měla jsem nedávno tu čest dělat web pro její nově vznikající tak trochu jiný květinářství. 


Tuhle krásnou kytku jsem od ní včera dostala k narozeninám, ačkoli jsem já na ty její dost trapně zapomněla. (Ale říkala, ať to neřešim, tak to budu aspoň předstírat.) Musim se na tu vázu plnou nádhery furt dívat a Dorotka vyžaduje opakovaný očichávání jednotlivejch květů.





Pavla váže kytky taky pro kavárnu Jiný kafe, kterou si na podzim otevřela moje láska Klára se svým manželem. Tu doporučuju navštívit, až budete třeba projíždět Dobruškou a přepadne vás chuť na něco fakt dobrýho. Jako dost velkej bonus navíc považuju osobitej interiér a příjemnou hudbu.

Pokud bydlíte daleko a nemůžete se osobně přesvědčit o tom, co Pavla s kytkama umí, přece jen stojí za to občas nakouknout na její stránky, nechat se nadchnout a inspirovat fotkama její práce. Navíc píše blog!

Mám prostě talentovaný kamarádky... Díky, holky!

úterý 24. února 2015

v zrcadle



Rok a čtvrt: velká holka, co se ráda prohlíží v zrcadle, tancuje před ním, cokoli si oblíkne, s ním běží konzultovat. Bafá sama na sebe, pusinkuje se, leštění jsem vzdala. Denně dá takových 200 koleček kolem jídelního stolu, nejradši s vlastním tátou. Taky už občas někde vytře podlahu, první veřejná scéna se konala v drogerii, a i když já jsem se po zemi vzteky neválela, zapotila jsem se určitě víc než Dorotka...
Doma jí je všude plno a zároveň si umí klidně sama hrát. Miluje návštěvy (méně početné:)), publikum, to je něco pro její komediantský já. Nasmějem se s ní čím dál víc a často přemejšlím, co z ní bude. Myslím, že předpokladů má hodně, denně se o tom přesvědčuju: tanečnice, zpěvačka, klavíristka, herečka, komentátorka, pečovatelka, opravářka, modelka, uklízečka, kuchařka, fotbalistka, vrátná.

Už se děsně těším na jaro, až bude teplejc, až spolu budem běhat venku, dejchat ten voňavej jarní vzduch, trhat kytky, svačit na lavičce, pozorovat motýly a dělat bábovky z písku. Snad už brzo.

Mimochodem, ta fotka  vlevo nahoře, tam se konečně fakt vidím:)