Archiv

sobota 22. listopadu 2008

variace na Báru

1. co je dneska dobrýho?
2. ... AMEN před obědem
3. houby!
4. bambulka zaostřená, honza rozmazaný
5. na houpačce ("hoňžó, vííííč!!!)
6. bambulka rozmazaná, honza zaostřený:o)

úterý 18. listopadu 2008

podzimní R.R.

1. květinka
2. matěj terka majda
3. další květinka:-)
4. v oboře
5. majda
6. terka na houpačce
7. matěj

čtvrtek 6. listopadu 2008

Dramatická oslava pátého listopadu
- jen pro čtenáře se silným žaludkem:o)

Budu upřímná: nemám moc peněz. Blíží se Vánoce a také přílet mojí drahé sestry Lucinky, která bydlí v Americe a za přivezený notebook bude pochopitelně nějaké ty dolary chtít. Proto jsem poslední dobou stále pátrala po krátkodobé a nenáročné brigádě, při které by se mi podařilo získat alespoň část toho, co mi do potřebné částky chybí.

Je to asi tři týdny, co jsem se ozvala na nabídku brigády "in-store tazatel", kterou inzerovala nejmenovaná marketingová agentura. Šlo celkem o 40 hodin během 5 dnů strávených s dotazníky v ruce v supermarketu Albert v centru Prahy. Naším úkolem bylo oslovovat zákazníky, kteří si přišli nakoupit, a nějakým způsobem na ně zapůsobit tak, aby byli ochotni minimálně 8 minut odpovídat na otázky typu: "Souhlasíte s tím, že Albert je obchod, který je jako přátelský soused? Jakou známku od jedničky do pětky byste dal/a čerstvosti pečiva v Albertu? Od jakých řetězců dostáváte do schránky reklamní letáky? Víte, že Albert získal ocenění Supermarket roku v letech 2005, 2006, 2007 a 2008? Je pro vás toto ocenění důležité? ..."
Ačkoli je to práce zdánlivě nenáročná, není zas tak příjemné 8 hodin stát na nohou (když na to člověk není zvyklý) a to, že lidi odmítají dotazník vyplnit, by nebylo vůbec to nejhorší. Mnohem víc protivní byli lidé, kteří s dotazováním souhlasili, ale byli tak nevrlí a plní negativních emocí, že to všechno vyvalili na mně a já pak nevěděla, kam s tím. Ale ani tato skutečnost nebyla důvodem, proč jsem v polovině druhého dne z této brigády dobrovolně odešla.

Problém byl "nad námi": s naší vykonanou prací jsme se totiž vykazovali přidělené supervizorce. Ta nás zaškolila, občas se v prodejně objevila, plížila se mezi regály a vyhlížela příležitosti, kdy jsme se na sebe s kolegyní usmály (měly jsme zakázáno se spolu bavit...), aby nás za to mohla velice důrazně pokárat. Ačkoli jsme první den stihli vyplnit přes 50 dotazníků tak, že byly použitelné, nedostalo se nám jediného pozitivního slůvka. Měla jsem pocit, že jsem se ocitla někde, kde jde o život a pokud svou práci nebudu dělat naprosto precizně a bez jediné chybičky hned od první minuty, stihne mě veliká bouře - bouře vzteku supervisorky. V úterý, po prvních 8 hodinách na této brigádě, jsem přišla domů naprosto vyčerpaná. Ten den jsem si připadala jako totální debil. Díky své "nadřízené".

Problém této ženy (26-30 let) byl jasný: neuměla komunikovat. Dokázala jen zesměšňovat, ironizovat a "buzerovat". Když jsme se
jí na něco zeptali, neodpověděla, ale z našeho dotazu okamžitě vyvodila naprosto absurdní závěry, které s otázkou nikterak nesouvisely. Nechápali jsme, jak se k této práci dostala. Byla jsem dříve toho mínění, že supervisor je někdo, kdo dokáže především dobře komunikovat s lidmi. Po tomto setkání jsem ale změnila názor. Supervisorem evidentně může být naprosto kdokoli - i člověk, který neví, že pochvala je jedním ze základních zdrojů motivace a který jedná s brigádníky jako s odpadem, co je značně na obtíž a který by měl již první den bravurně zvládat svou práci.

Druhý den brigády začal docela pěkně. Byl to den, kdy svátek slavily všechny Miriam, mě nevyjímaje:o) Během prvních dvou hodin jsem udělala asi 10 dotazníků, což je poměrně vysoký počet. Měla jsem štěstí na dobře naladěné lidi, byla jsem celkem spokojená a libovala si, jak to rychle utíká. Po dvou hodinách práce jsem už trochu nervózně pokukovala po vchodu do prodejny, jestli náhodou zrovna nepřichází bez nadšení očekávaný poděs - supervisorka. Přišla. Vrazila mi do ruky 3 dotazníky z předchozího dne, ve kterých jsem měla nějakou chybu. To nebylo nic hrozného, považovala jsem to za standardní věc, když jsem tuhle práci nikdy předtím nedělala... Následovala však sprcha nekonstruktivně kritických otázek, kterými si na nás vykompenzovala frustraci ze svého vlastního života. To už na mě bylo vážně moc. Poté, co nás poslala zpátky do práce na prodejnu, se tam po pár minutách přihnala jako divá bouře a zahulákala na mou kolegyni: "Co to děláte?? Co to děláte??? Pojďte se mnou!" Ptáte se, co kolegyně dělala tak strašného? Vůbec nic. Normálně obcházela zákazníky a zdvořile se jich ptala, zda by s nimi mohla vyplnit dotazník. To akorát naše šéfová nedokázala normálně přijít a říct, že s ní ještě potřebuje probrat jeden nepovedený dotazník...

V tu chvíli už mi začínalo být docela špatně. Měla jsem dost divné pocity co se týče žaludku a s těmi se opravdu moc dobře nekomuniku
je. Přemýšlela jsem, jestli je to z hladu nebo z vyčerpání, nic mi nepřipadalo pravděpodobné... Ale bylo to čím dál horší. Po neúspěšné návštěvě záchoda jsem s malinkou dušičkou šla za supervisorkou s otázkou, zda by bylo možné si následující pracovní hodiny nějak nahradit, pakliže bych teď odešla z důvodu nevolnosti. Místo lidského přístupu a normální odpovědi jsem uslyšela nasraný tón a spatřila výraz bez okolků mi oznamující, že jsem kráva:
"Moment... MOMENT... Vy mi ŘÍKÁTE, že ODCHÁZÍTE?!?!"

Tak jsem odešla. Ve městě jsem se sešla s Honzou, vybrečela se mu na rameno, společně jsme si zanadávali a začli v panice hledat kanál někde, kde nechodí moc lidí, protože jsem věděla, že budu každou chvíli zvracet. Kanál jsme našli, ale nevyhovoval mým požadavkům, protože davy lidí okolo nešly přehlédnout. V zoufalství jsem zaplatila 10 korun za návštěvu veřejných toalet uprostřed Starého Města, abych tam stála u mísy a nechápala, proč se mi chce u kanálu, ale na záchodě ne. (Lucinka si snad podobné pocity vybaví a nenechá mě v tom samotnou:o)) Přes gigantické obavy, že to na mě přijde v narvané "devítce", jsme nastoupili do tramvaje. Naštěstí jsme úspěšně a s celkem klidným žaludkem dojeli na Žižkov. Šťastná, že jsem nepoblila tramvaj, jsem se vedla se svým milým za ruku směrem k domovu. Raději přeskočím další dramatickou část odpoledne, kdy to na mě přišlo před barákem a rovnou vám bez zbytečného napínání prozradím, že jsem včera vlastně vůbec nezvracela:o) (doufám, že se vám teď ulevilo!)

Když jsem si doma lehla do postele a začla pociťova
t zřetelnou úlevu v žaludeční oblasti, v duchu jsem si gratulovala. Ne k svátku, ale k odchodu z celkem normální brigády, kterou mi jedna zamindrákovaná ženská proměnila v peklo. Ostatně, bystřejším z vás už to možná došlo, celý ten kolotoč okolo mého žaludku byl způsoben supervisorkou.

Možná vás napadne, že toho moc nevydržím. A možná máte pravdu. Ale vůbec se za to nestydím. Srát na hlavu si prostě nenechám. (Pardón.)