Archiv

pondělí 17. března 2014

ticho!

Mateřství změnilo moje dosavadní vnímání hluku. Svět je najednou tak hlučný! Zvuky, které jsem dřív sotva postřehla a nijak mi nezasahovaly do života, mi dnes dokážou obrátit dobře plynoucí den vzhůru nohama a povzbudit moje nervy k pochodu.
Štěkot psa, hlášení místního rozhlasu (kdo to poslouchá? Anebo ještě líp: kdo to vymyslel??), hluční sousedé na chodbě, zkouška sirén (!!!), manželovy vrzající bačkory, spěchající ženy v podpatcích ... Se začínajícím jarem se rozšiřuje i seznam míst, která je lepší minout, pokud vezu spící Dorku a o její vzbuzení nemám zájem. Najednou všichni vylezli ven, hlasitě se baví, děti hlasitě jezdí na hlasitých kolech, hulákají na sebe, hlasitě se vztekají, sousedé na sebe pokřikují z balkónu na balkón, a já mám najednou nečekaný pocit, že ta zima měla něco do sebe:))
Zjišťuju, jak neslyšně jsem se naučila pohybovat. Překračuju vrzající parkety. Prakticky nesmrkám.
Spící dítě nade vše a běda tomu, kdo mi ho vzbudí:)
Vlastně je ze mě momentálně docela sobecká ženská, co je ujetá na ticho a mylně předpokládá, že všichni okolo ví, že právě teď je ten moment, kdy se má všechno zastavit, zpomalit, ztlumit a vypnout, protože moje dítě potřebuje spát. Opravdu velice mylně. Když totiž stojím s kočárkem venku a jezdím s ním sem a tam a mám pocit, že je z toho všeho zkrátka evidentní, že uspávám, vyvede mě z omylu někdo, kdo se s hlasitým pozdravem hlasitě přiblíží, aby se s hlasitou otázkou "Spí?" hlasitě díval do kočáru. "Už ne", odpovídám. Ach jo:)