Archiv

pondělí 30. dubna 2007

Dubnové R.R. aneb Vyhrály nade mnou barvy:-)

Asi už je pro mě typický, že fotím spíš černobíle a barvám moc neholduju... Ale tentokrát sluníčko svítilo tak krásně... a ty barevný mikiny Julči a Adélky mezi listím tak vynikaly, že mi to nedalo:-) Samozřejmě bych to ale asi nebyla já, kdybych si odpustila poslední dva snímky...
Ne zrovna ráda píšu popisky fotek, ale mezi komentáři tu a tam nacházím "stížnosti" - jste možná někdy trochu zmatení, kdo je kdo... takže nade mnou vyhrávají nejen barvy, ale i poptávka ostatních (ten ekonomický výraz je známkou poruchy z učení na maturitu)... Růžová mikina - Julie, zelená mikina - Adéla (v jednom z minulých příspěvků moje modelka), v kloboučku - nejmladší Ema. Příjmením jsou moje neteře Světlíkovy:-)
...jo a bílá mikina - já...

čtvrtek 19. dubna 2007

tak trochu stereotypní radost

Jako vždy, i dneska jsem před oním domem vybrala klíč s nápisem FAB, odemkla dveře, vešla do šedivého prostorného průchodu a automaticky zabočila do pravých dveří, které vedou k jedné z obytných částí domu a také ke schránkám. Do poloprázdné banánovky, určené na nechtěnou poštu, jsem přihodila další tři pestrobarevné letáky a pak jsem se pokusila marně rozluštit podpis na kýčovitém jarním pohledu z Milevska...
Na dvoře bylo výjimečně jen pár aut a když jsem se podívala do oken prvního patra zadního domu, záclona v kuchyni byla napůl odhrnutá... žádné překvapení. Nevím, proč to paní K. pořád tak dělá - nikdy si sama od sebe neotevřela okno, ani u něj zahleděně nesedává... tak proč stále ta neupravená záclona?? Napadlo mě, že bych ji asi musela sledovat a na to čas nemám, takže jsem se potichu smířila s tím, že to zůstane malou záhadou. Vyšla jsem tři schůdky, nohou jsem upravila starou rohož a odemkla červené dveře. Automatickým pohybem jsem si na schodech rozsvítila a ucítila tu známou vůni - vůni něčeho starého, zanedbaného... nebo možná jen vůni tohoto domu...
"Miri!" paní K. mi s dojatým výrazem v očích otevírá dveře svého bytu.
"Dobrý den, paní K.," podávám jí ruku a ptám se, jak se cítí.
Zamyslí se a v obličeji se jí objeví ten známý výraz, těžko popsatelný... připomíná mi vždycky nějaké moudré rozvážné stvoření, které přemýšlí nad složitou odpovědí.
"No... je mi dobře! ... Opravdu, cítím se líp, ... no," vysvětluje mi přesvědčivě, jak kdyby čekala můj odpor.
Chvíli se bavíme v tmavé úzké chodbičce. Domlouváme se, co dneska udělám, a že mytí kuchyňské linky a dveří necháme na přiště. Zouvám si boty a paní K. mě nadšeně vede do kuchyně se slovy, že teď nedělá takový nepořádek, když se jí líp daří. Má z toho velkou radost a tak ji za to s úsměvem chválím a přemýšlím, jestli smysl pro pořádek postrádala už jako mladá slečna...
Paní K. se hned začetla do pohledu, který jsem jí přinesla ze schránky a vysvětlila mi (už asi po stopadesáté), kdo je ona milevská dáma s nečitelným podpisem. Přikyvovala jsem a oknem jsem do vydýchané místnosti pustila příjemný jarní vzduch. Očima už jsem při tom hledala smeták, kterým jsem hned začala dávat do pořádku podlahu.
"Tak já se zase přesunu vedle...," říká jakoby mimochodem moje "šéfka" a odchází do druhého pokoje.
"Jojo...," mumlám zabraná do zametání.
Po dvou minutách jsem zaslechla dveřní panty a na prahu kuchyně se objevila paní K. Jak je jejím roztomilým zvykem, rozbásnila se o tom, jak je ráda, že mě vidí, a jak přemýšlí poslední dobou nad tím, že to Boží vedení je v životě krásné... že bydlí tady v Soukenické a že my jsme se sem přistěhovali a seznámili se... a že už jí tolik let pomáhám... Zametám a usmívám se, má pravdu. Je to fajn.
Když jsem zametla a vytřela všechny podlahy, sedla jsem si k ní do kuchyně a povídaly jsme si o maturitě. Jak milé a "neobvyklé" téma! Vím, že je to jasné, že se mě na to všichni ptají a čím dál tím častěji, ale to nemění nic na tom, jak je to nepříjemné... zvlášť když nemám pocit jistoty ohledně svých znalostí, které budu 21.5. potřebovat... Ale paní K. mě povzbudila a vyprávěla mi o své maturitě z latiny - z předmětu, na který celá jejich třída dlouhé gymnaziální roky kašlala. Horlivě mi líčila, jak jí na potítku profesor latiny nadiktoval téměř celý zadaný překlad, a když už seděla před komisí a soukala ze sebe to, co si "připravila", předsedkyně ji zastavila přesně tam, kde končily i její - nebo spíš profesorovy - znalosti a přeložený text. Smála se u toho, celá zářila... a já přemýšlela, jak těžké její mládí muselo být... a vlastně celý její osamělý život.
Jako vždy, i dneska jsem zamykala ty červené dveře s trochou smutku, že nechávám paní K. zase samotnou, se sebou samou, za zavřeným oknem s odhrnutou záclonou... Ale zároveň jsem měla radost, že jsme spolu zase chvíli byly a já mohla být užitečná... člověka to obohacuje...