Archiv

pátek 11. listopadu 2016

3

Pročítám si svoje starý články. Nad čím jsem přemýšlela, když jsem čekala Dorotku. Jak jsem si ji představovala, jak jsem uvažovala, jaká asi bude. Ale marně. Mateřství je nepředstavitelný. Jakože těžko se to předává někomu, kdo to nezažil. Člověk si sám sebe těžko představí v situacích, který ho jako rodiče čekaj. Vlastně ani ty situace nevymyslí, protože netuší, že něco takovýho vůbec může nastat. A může toho nastat fakt hodně.

Dneska jsem celý den vzpomínala na to, jak se narodila. Na to, jak svítilo cestou do porodnice slunce, a jaká byla mlha ty dny potom. Asi nemusím moc zdůrazňovat, že to děsně rychle uteklo. Tři roky. A dál to utíká. Někdy mám pocit, že mi dny proklouzávaj mezi prsty, že si je nestíhám užívat, a ani nevim, jestli to vlastně jde, a že se furt za něčím honím, pořád dokola, uvařit, uklidit, umýt, oblíknout, přemluvit, motivovat, vyprat, zaprat, přeprat, usušit, dosušit, poskládat, přeskládat. Nebudu toho někdy litovat? Že jsem nezpomalila, nevypouštěla častěji to nepodstatný, nenechala mobil celej den na poličce, nedívala se jen na děti, neuvařila oběd o hodinu pozdějc, protože lego bylo zrovna důležitější? Asi je to normální, tyhle všechny pocity, výčitky a příšerná únava, pocit uhnanosti za jídlem, co se hned sní a pořádkem, co dlouho nevydrží, a zároveň ten, že pořád dělám tak nějak málo, že bych měla víc, líp, častějc.

Někdy mi v tom všem uniká, jak mám úžasnou dceru. Jsou dny, kdy v člověku prostě zůstane taková pachuť nějaký zbytečný scény, konfliktu, chyby, bolesti. Soustředit se víc na to, v čem je šikovná, co se sama naučila, poslouchat, jaký vymejšlí pohádky a dialogy, sledovat, jak jí sluší sponky, jak se jí mění výraz, jak se snaží udělat nám radost, to bych fakt ráda. Protože ona je fakt skvělá. Chytrá a vtipná, tanečnice a gymnastka, zpěvačka a lidová vypravěčka, nadšená a hlučná.

Perfektně zvládla narození mladšího bráchy, a je skvělá starší ségra. Jak sama říká: on mě má rád, mami, viď? No jo, Toníku, neboj, já tě mám taky strašně ráda...

Tonda má radost, když ji může pozorovat, a ona si kolem něj jen tak přirozeně hraje, prokládaj to hlasitým smíchem, jsou rádi, že tu ten druhej je. Těším se, co spolu vymyslí, až z nich budou rovnocenný parťáci. To bude teprv veselo! :)

Dorotko, krásné narozeniny, i když už spíš (samozřejmě v naší posteli a kolmo).
Už když ti bylo pár týdnů, napsala jsem: jsi nejlepší, jsi naše.
Po třech letech maj tyhle slova úplně jinej rozměr. Ty jsi totiž fakt nejlepší, a naše mnohem víc, než jsem si dokázala představit.



 děkujeme za krásné fotky našemu dvornímu fotografovi:) 

sobota 22. října 2016

o únavě a těšení

Chtěla jsem něco napsat, když mu byl měsíc. Pak jsem to odložila na konec šestinedělí, takovej ten milník, to bude lepší. Takže, minulej tejden byly Tondovi tři měsíce.

Mám pocit, že to nejhorší máme za sebou. Takovej ten začátek, kterej si moc nedokážem představit dopředu, jak to zvládne to starší dítě, jaký bude to maličký, jak to zvládnem my dva. Nabrat síly, nějak se sladit, zvyknout si, naučit se navzájem, jak co řešit, a proč je lepší se domluvit, než na sebe křičet, zároveň u toho všeho si to všechno zkusit užít.

Ale i tak jsou horší dny, často po horších nocích, i když noci máme celkem přes kopírák, ale stejně si připadám jak mátoha a ten spánkovej deficit už nedoženu. Taková klasika, že jo. Docela dost lidí se mě ptá, co s tím dělám, jako s tím nočním vstáváním, s tou únavou. A já teda nevím, ale co se s tím asi tak dá dělat? Jsem prostě rozhodnutá to přežít, zas tak dlouhá část života to není. Neumím "učit" miminko spát celou noc, a vlastně ani nechci.

Některý dny jsou prostě jedinečný. Třeba takový, kdy se vypravujete s dětma k zubaři, nestíháte, a když konečně sednete do auta a po chvíli máte čas kouknout na hodiny, trochu se uklidníte, že to není tak hrozný a zřejmě to i stihnete. Pak vám dojde, že vaším směrem spravujou silnici, takže semafor a jednosměrnej provoz, no tak fajn, prostě to nestihnu, to se občas stane, že jo. Následuje myšlenka, že při řízení se má občas kouknout do zpětnýho zrcátka. Zrovna nepodáváte dozadu loupák ani pití, tak se teda kouknete. Vidíte v něm policejní auto se zapnutým majákem, docela dost barev jim tam bliká, to jsem takhle zblízka možná ještě neviděla, a nápis STOP, a říkáte si, to je divný, o co jim jako jde? Stříh... a zastavujete u krajnice, doprčic, co jsem udělala? Dobrý den, jasně, vůbec nespěchám... Dechovou zkoušku? Haha, no nestíhat se dvěma děckama k zubaři je tak trochu na panáka, však to znáte. To jsem si teda jen pomyslela, naštěstí, jinak by mi možná ty nuly na tom alkohol testru neuvěřili. Platím svoji první pokutu a ani nebrečím, skoro mě to překvapuje, po takovým množství stresu naakumulovaným v jedný hodině. Doma si věším bloček od policajta na nástěnku, ukládám Tondu k odpolednímu spánku a jdu se zachumlat k Dorotce a připravený kupičce knížek, co si tam pro nás připravila.

Někdy si mezi tou vší únavou, mezi tím vším zbytečným rozčilováním, sebeovládáním, vařením, neustálým uklízením, kojením, přebalováním, ... těžko uvědomuju, jak je to krásný, mít děti, bejt rodina, Jak jsem za to vděčná, jak mě to těší, a jak to strašně rychle utíká, ten čas s nima, kdy je můžu něco naučit, často muchlat, rozesmívat, kdy potřebujou vidět to nadšení v mejch očích z toho, co se zrovna naučili, co překonali, vyslovili, nakreslili. Fakt mě baví sledovat Dorotku, když dělá něco, co ji opravdu baví, jak se zlepšuje, roste, zraje, a pořád u toho přemejšlim i nad Toníkem, jakej bude on, jestli si spolu budou hrát a s čím, jestli ho nebude moc dirigovat, a jestli on ji za to nebude moc mlátit:-) Moc se na to těším.

pondělí 29. srpna 2016

Jak si přidělat práci

Vážení čtenáři, 

dnes vám přináším zbrusu novou rubriku, a to návod na práci navíc. Zjistila jsem, že recepty na takové situace přímo přetékám, a že by byla škoda nechávat si je jen pro sebe. Nejsem totiž jediná, co má spoustu času a v podstatě se většinu dne nudí. Tak hurá do toho! 

1. Upečte kuřecí řízky v troubě. Podle chuti je snězte. 
2. Ještě ten samý den večer nalijte prostředek na mytí nádobí na špinavý mastný plech, přidejte trochu vody a dejte zpět do trouby. 
3. Pomyslete si tu krásnou větu "Udělám to potom.", a troubu zavřete. (Ono to pak půjde líp umýt...)
4. Zapomeňte na špinavý mastný plech jako na smrt. Nepomyslete na něj alespoň týden. Po tuto dobu nic nepečte. 
5. Po již zmíněném týdnu pozvěte návštěvu na oběd. 
6. Přijměte od sestry švestky darem a usmyslete si, že pohostíte návštěvu švestkovým koláčem. 
7. Do kulaté formy o průměru 25 cm si připravte rozválené listové těsto. 
8. Vypeckujte švestky a rozprostřete je na těsto řeznou stranou nahoru.
9. Zapněte troubu na 200 stupňů horký vzduch. 
10. Otevřete troubu. (dramatická hudba)
11. Co nejprudším pohybem (spěchejte, protože dítě řve a dožaduje se kojení) z trouby vyndejte plech, o kterém se domníváte, že je čistý a prázdný. 
12. Chvíli nevěřícně zírejte na směs mastnoty, vody a jaru, která je z čista jasna všude kolem. Na dně trouby, na dveřích trouby, v jejích ohybech a na jejím těsnění, na vašich rukách, na podlaze, pod soklem kuchyňské linky a překvapivě také pod kuchyňskou linkou.
13. Mezi zuby proceďte dvě tři nadávky. (dobrovolné)
14. Pár vteřin uvažujte, jestli se hroutit. 
15. Nakojte dítě. 

Však to pak někdy uklidíte... 

úterý 19. července 2016

nikdy jsem nechtěla psát o porodu,

ale ono to asi jinak nepůjde.



Dneska jsem měla termín porodu. Je to zvláštní, vidět tohle datum na displeji mobilu, v kalendáři, vědět, že dneska je ten den, kterýho jsem se obávala, měla ho tak dlouho v hlavě.
Díky Bohu náš moudrý Toník věděl přesně, kdy bude nejlepší se narodit, a tak už se s ním můžem pět dní seznamovat a mazlit.

Než se nám narodila Dorotka, měla jsem k porodu úplně jiný přístup. Porodní plán jsem považovala za rozmar a podivný výmysl alternativních žen. Nad výrazem "porodní trauma" jsem kroutila hlavou a říkala si, že porod je prostě porod, musí se přežít, nemůže na něm bejt vlastně nic moc pěknýho, a pokud něco, tak jedině to miminko, pokud mi ho teda pak někdo dovolí třeba trochu pomuchlat.
Něco málo jsem četla, ale nijak speciálně jsem se nepřipravovala.
Pak se to rozjelo, dva dny po termínu, v noci, po výborným svařáku u ségry. První doba porodní skvělá, po rychlých pár hodinách příjem v porodnici a verdikt 8 cm, jdeme rovnou na sál.
Pak mi píchli vodu. A pak zase něco, a ještě támhleto, a ležte, dýchejte jinak, nepijte, a tak jak to vypadá? A tak tomu trochu pomůžem. Oxytocin. 3-2-1 teď tlačte! Ale takhle ne, jinak! Zatlačím vám na břicho, možná to bude bolet. Po 45 minutách mě vezou na akutní sekci. Po probuzení prázdný břicho a náruč a příšerná bolest. Když mi ji donesli, nehnutě jsme vedle sebe ležely a bylo to ... jiný, než jsem čekala.

Věděla jsem, že příště to bude jinak. Musí být. A jiná jsem byla najednou i já.


Při tomhle porodu jsme prožili velký požehnání. Byla jsem rozhodnutá porodit přirozeně, i když jsem měla velkej strach. A tak jsem se modlila. A možná vlastně ještě dost málo na to, jak moc jsem se bála. Modlila jsem se, ať mám sílu normálně porodit. Ať má službu citlivá porodní asistentka. Ať není hlídání Dorotky komplikovaný. Ať je to v noci a ať není vedro. Ať je to rychlý. Ať nemám strach. Ať se narodí dřív, aby se nemuselo řešit vyvolávání. Ať se narodí o tolik dřív, aby ho viděla Lucka, než odletí zase zpátky na rok domů.
Často jsem měla pocit, že je trapný modlit se takhle konkrétně za takový detaily. Ale nebylo. Bohu tyhle detaily totiž nebyly jedno. Byly součástí jeho plánu, kterej se ukázal ještě lepší, než ten můj porodní.


Porodila jsem rychle, bez problémů, s úžasnou porodní asistentkou a s neuvěřitelnou podporou svýho manžela. Ještě pořád nad tím žasnu a chce se mi smát, jak perfektně to všechno vyšlo.


Nebojte se porodu. Dneska je všude slyšet jen strašení, rizika, názvy děsivých porodnických zákroků, přepočítávání pravděpodobností, měření, sledování, testování, nic moc pozitivního. Věřte mi ale, není silnějšího a úžasnějšího zážitku v životě. Nenechte si ho vzít. Zajímejte se, připravujte se, těšte se a nebojte se. Vaše tělo je stvořený, aby samo a bez potíží porodilo dítě. A když se pak kouknete svýmu muži do očí, který jsou plný slz, obdivu a hluboký lásky, všechno se změní. Držíte v náručí svoje dítě a víte, že ta bolest stála za to.



Za nádherný fotky děkujeme Míše ♥ 

pondělí 9. května 2016

jarní kytky v kafi

Květinová dílna vol. 2 - první díl byl na podzim. Kytky, barvy i účastnice se víc nebo míň vyměnily, ale jako jistota a záruka kvality zůstaly pořadatelky Pavla s Klárou, nebo taky Mimochodem a Jiný kafe. Měla jsem opět možnost jim tohle příjemný odpoledne provoněný kávou a jarem nafotit. Díky, holky!




v







pátek 4. března 2016

asi bych měla víc fotit,

ale když ona chvíli neposedí! Dneska udělala výjimku, a já jsem byla stějně výjimečně pohotová...








pátek 5. února 2016

zase

Po 27 letech života bez odličovače očí si kupuju rovnou dva a nechápu, proč až teď. Nepřejte si vědět, jak jsem dosud žila.

Nekomentuju odmlku, skluz, všechno to, co bylo, zůstane nevyřčený, ale furt jsme, jsme spolu a rádi, a bude nás zase víc, těším se, jsem napnutá, zvědavá, skoro jak poprvý, ani jsem to tak nečekala. Unavený období se jako naschvál potkalo s koncem poledního spánku, krutá realita, celej den spolu, o něco víc vztekání a scén, zvyknout si chvíli potrvá nám oběma. Ještě že to prokládá těma záchvatama smíchu, o kterejch jsem si vždycky myslela, že přijdou mnohem pozdějc. Ale ona je má jak doping, každej den potřebuje svoji dávku.

Parkety máme pokrytý puzzlema, celý dny u toho sedí, zpívá si, skládá. Neúnavně, nadšeně, soustředěně, není to tak dlouho, co pomalu nevěděla, co s tím.

Při jedněch sobotních nákupech potkávám snad čtyřikrát stejnou ženu v dokonalým svetru. Napopátý mi to nedá, sbíhám eskalátory, klepu jí na rameno, pardon, ale chci váš svetr, odkud ho máte? Koupila ho před rokem (nee!) a jeho původ mi popisuje jako vymakanej úkol do noční bojovky na táboře. Ale já jsem odhodlaná a MÁM HO!! I s historkou:-) Možná nejdražší svetr v mým životě, kupuju totiž téměř výhradně jen ty, jejichž cena nepřesáhne 89 Kč v našem sekáči. Ale nelituju a chci ho ve všech barvách a už nesvlíkat. A nebudu svině, takže Tezenis, dámy! Zas tolik svetrů tam nemaj, hledejte ten dokonalej.

Nedávno jsem zas zažila tu bolest z dětství, kdy rozmrzaj namodralý prsty u nohou. Vždycky se mi vybaví přeskáče, nivea na obličeji, tatranka v kapse, žádný nadšení a nadšenej tatínek. Chudák.

Těším se na jaro, na svetrový pončo přes břicho, na nový bosý boty (jo, jdu do toho!) a teď už zas na Dorku, kterou jsem před hodinou vypakovala na víkend k babičce.

Hezkej víkend!

pondělí 25. ledna 2016

normální pondělí

13:17 volá švagrová, dejme tomu osoba A, vyjíždějí, budou tu s malou B cobydup
13:30 zvonek, bzučákem otvírám, do třetího patra stoupají neteře, C a D, aha, na vás jsem trochu zapomněla, pojďte dál
13:40 zvonek, přichází A s B
13:50 zvonek?! A jo, ještě tahle, dneska výjimečně, takže tu máme E
14:30 D a E jdou do školky pro F
14:43 volá G, matka osob C a D, nese pro D saxofon, z okna chci vysvětlit, že tu teď není, ale  potkávaj se před domem
14:44 C běží dolů s taškou pro D, D odchází do hudebky
14:45 přichází F
15:00 zvonek, přichází E, tys byla ještě v knihovně?
15:30 klíče, přichází manžel, tedy osoba H (aspoň něco sedí)
15:40 zvonek, přichází manžel osoby A, otec osoby B, tudíž osoba I
15:50 do hudebky odchází C, to už je tolik hodin? nechtělas ještě něco jíst?
15:53 volá J, matka osob E a F, ať je pošlu
15:55 odchází E a F
16:00 odchází H
16:05 A a I vzdávají pokus o odchod, B si odmítá přestat hrát, natož odjíždět, tak si aspoň dáte ty čerstvý buchty
16:45 zvonek, z hudebky se vrací D, v ruce rohlík a v žákovský jedničku ze saxofonu
17:00 odchází rodina A B I
17:25 klíče, přichází G
17:33 odchází G a D

Taky vám to připadá naprosto normální?