Archiv

pátek 29. června 2012

bc. & třešně

Vážení, doufám, že sedíte. Pro jistotu se i něčeho pevného chytněte. Já jsem totiž po dlouhých pěti letech úspěšně završila své studium poslední státnicí, tou z francouzské literatury. Nemožné se stalo skutečným. Zázraky se dějí. Já mám hotovo. (výskok ke stropu)


Kdo toho o mém studiu moc neví, těžko si dokáže představit, co pro mě tenhle možná bezvýznamný titul znamená. Přesto, že považuju svoji volbu oboru tenkrát před lety za dost nešťastnou, nelituju těch let strávených na peďáku. Díky nim jsem poznala spoustu nových lidí a mezi nimi našla i opravdové přátele. Naučila jsem se pít víno a předstírat znalosti, poznala jsem tolik krásných míst a zamilovala si pikniky, oblíbila si Balzaca a Zolu (i když to bych ještě před měsícem asi nepřiznala), prožila jsem moře vtipných příhod (jedna třeba tady) a asi ještě víc těch absurdních, při kterých člověk neví, jestli má brečet nebo se smát (zrušené konzultační hodiny, na které se táhnete tři hodiny autobusem; 1 kredit chybějící k připuštění ke státnicím; tisk + vázání CELÉ bakalářky znovu, protože jsem nedodržela formální podmínku, která v pokynech vůbec není zmíněná, apod...).


Až teď mi došlo, v jakým napětí jsem celé ty roky byla... Konečně si můžu naplno vychutnat třeba čas s holkama na hřišti při večerním slunci, pečení třešňového koláče podle kuchařky a kouzelně obyčejné lenošení v posteli. Konečně jsme navštívili Kinematovlak. Dochází mi to postupně. Pomalu se vytrácí ten vnitřní pres, který ani nedokážu pořádně popsat, ale který drží člověka pořád tak trochu zpátky a nedovoluje mu užít si každodenní radosti tak, jak by doopravdy chtěl. Už žádné výčitky, že dělám něco jiného namísto učení. Never ever.



Chci poděkovat celé své rodině, že se mnou celé to martyrium tak intenzivně prožívali, pomáhali mi a snažili se mě motivovat (což není snadná věc!). Vím, že díky mojí bezstarostné benjaminkovské povaze jsem se před jednotlivými státnicemi někdy klepala možná míň než oni... Studijní pokračování si vlastně už nemůžu dovolit. Mohlo by to mít trvalé následky na mých nejmilejších, a to já nechci. Určitě ne teď. Možná někdy... Uvidíme. Nechte se spolu se mnou překvapit.

(Často jsem se z toho dlouhého a místy dost únavného studia potřebovala vypsat: všechny články týkající se školy najdete tady.)