Archiv

úterý 3. října 2017

propisková

Nevíte někdo, jak dlouhou životnost asi tak má propiska? Taková dejme tomu normální, obyčejná propiska. Protože mě by to fakt zajímalo. Dělám pořádek v šuplíku, v takovým tom plným zvýrazňovačů, lepících pásek různých barev a šířek, kancelářských sponek, lepidel (proč vždycky kupuju nový?), provázků na balení dárků, připínáčků, pravítek, věčně hledaných flashek, štětců, obyčejných tužek, ořezávátek, co mají nějakou záhadou pokaždý špatně velkej otvor, propisek a dalších pitomostí, který využiju asi tak dvakrát ročně, ale dost se v nich vyžívám, takže jeden celej šuplík, co jde pokaždý dost blbě zavřít, jak je přeplněnej.
Kterou si ještě nechat a kterou už vyhodit? Takže tahle je jasná, ta už sotva píše. Tahle dobrá, tahle je bezvadná, tu bych si měla dát někam navrch, ať si ji víc užiju, tyhle mám snad ještě z Ameriky, takže dobrejch deset let, no tak už se nám ta životnost trochu rýsuje... Tahle je taková nějaká tuhá, ta mě zdržuje, ta poletí. Zajímalo by mě, jestli mě zdržovala i při minulý prověrce, jestli jsem jako změnila kritéria, jestli jsem byla měkká a teď jsem přísnější. Tahle píše skvěle, ale klouže mi v ruce - kdo to vymyslel? No jo, reklamní... Ony ty gumový části, o který se opřeš prstama, maj něco do sebe, to neni jenom na parádu. Ježkovy, a zrovna ty klouzavý mám dvě, no jo, prostě reklamní, těch budem mít asi v rodině hodně, ty neudám.
Ale zpátky k tý životnosti, kdybych věděla, že vydržej třeba takovejch dobrejch 30 let, ať nežeru, tak bych si je všechny nechala, to dá rozum, že jo, to by se vyloženě vyplatilo. Ale skladovat 27 propisek, když celý dny používám furt tu jednu stejnou, a jen výjimečně zabrousím do šuplíku pro jinou, když zrovna tamtu jednu nikde nevidim, no není to zbytečný? Mohla bych ten prostor, kterej zabíraj, naplnit něčím jiným, třeba dalšíma barevnejma lepícíma páskama, nebo jinejma razítkama, abych měla víc na výběr...
Tak dobrý, dvacet minut v háji, to jsem teda mohla dělat něco užitečnějšího a ušetřit lesy a počmáranej papír, ale prosim vás, kdybyste někdo něco o tý životnosti věděl, ozvěte se mi, prosím...

pátek 14. července 2017

rok s Tondou

Dneska ráno vstával Tonda v půl pátý, přesně rok od chvíle, kdy jsem přišla na porodní sál. Hrozný, tenhle čas prostě na budíku po ránu vidět nechceš, ale mohl taky vstávat třeba rok po první kontrakci, a tak si říkám, že si vlastně vybral dobře načasovanou vzpomínku...


Poslední týden intenzivně vzpomínám na ty dny před porodem, jak jsem tady fňukala, že už mi to břicho (dlouho) vadí, že už chci rodit, že už mě to nebaví.
Včera to byl rok od večerního grilování s vtipnejma poznámkama typu "to by byla dobrá předporodní večeře, taková oslava konce těhotenství...", od večerního ukládání Dorotky, která si tehdy položila hlavu na to moje velký břicho, hladila ho a nepochybuju o tom, že tušila, že se to blíží.
Je to už rok, kdy jsem večer u televize radši ségře neřekla nic o tom, že jsem v poslední hodině třikrát pocítila divnou bolest v podbřišku, to aby mohla jít v klidu spát.
Byl to v noci rok, co jsem se asi po hodině spánku vzbudila ne nějakým divným pocitem, ale úplně jasnou kontrakcí, co jsem pak seděla na posteli, koukala na ně, jak spí, a ještě než jsem Honzu vzbudila, užívala jsem si chvíli tiše to, že už je to tady, že už za chvíli budu mít v náruči svoje druhý miminko, svýho syna, a zároveň se ve mě všechno chtělo sevřít a bát, a tak jsem sbírala síly a bojovala a byla jsem rozhodnutá tomu nepodlehnout a vyhrát.
Vzpomínám na všechny ty detaily, který se tak snadno zapomenou, a přitom jsou tak pěkný.
Co určitě nikdy nechci zapomenout, je chvíle, kdy jsem si v tu noc sedla na kraj ségřiny postele, vzbudila ji, a řekla jí, že už. Její výraz. Z hlubokýho spánku ve vteřině plný vědomí, nadšení a nervozita.

A dneska ležím v trávě, koukám na našeho ročního chlapečka, jak se snaží ovládnout lopatku, kyblík a pokud možno i písek, a děsně se dojímám... Nad tím, jak to rychle uteklo, jak je rozkošnej, šikovnej a vtipnej, nad jeho soustředěným výrazem, když ryje lopatkou v písku, nad jeho pohledem, když se pustí a vydá se pár kroků sám, nad jeho nadšením ze starší ségry, nad jeho pusinkou, když se snaží pískat, nad tím, jak mu cukaj koutky, když někoho pobaví, nad tím, jak se dokáže mračit a tvářit se vážně, nad jeho chůzí po kolenou... Dlouho bych mohla v týhle větě pokračovat.

Uplynulej rok byl neskutečně rychlej, úžasnej a hodně, fakt hodně náročnej. Aspoň teda pro mě. Potichu doufám, že pro zbytek posádky byl prostě jen úžasnej...

Mít druhý dítě má svý výhody. Vyniká mi hlavně jedna z nich - člověk nemá čas ani energii řešit věci, který řešil u toho prvního. A nejsou to úplný blbosti, ale jsem ráda, že už je neřeším. Nebo rozhodně ne tak, jako dřív. U Dorotky jsem z nich trochu šílela. Proč nespí, proč se budí, proč blbě usíná, proč nejí, jestli ji dostatečně rozvíjím a bavím. A jak se to všechno dá řešit a jak se z toho všeho nezbláznit. Teď prostě vím, že jsou to všechno jen období, a že přejdou, že se to zas změní, že je vlastně všechno normální, a že nemá smysl vymejšlet a googlovat řešení a pročítat rady cizích lidí, protože většina takových rad stejně nefunguje zrovna na vaše děti.

Taky toho mnohem víc stihnu. Jasně, mám pocit, že nemám na nic čas, a on to není jen pocit, ale ačkoli jsem dřív nevěřila, že s rostoucím počtem dětí roste i výkonnost matky, je to opravdu přesně takhle a člověk ani nemá na výběr, prostě jede, jede, najednou je rok pryč a když se ohlídnu zpátky, musím uznat, že jsem na sebe vlastně dost hrdá. A není tak jednoduchý tohle říct. Ani napsat. Přes všechny špatný momenty, přes všechny pochybnosti, výčitky, přes všechnu svoji netrpělivost, vznětlivost a sobectví, jsem na sebe hrdá.

Ale ještě víc na tebe, Toníčku ♥ 
Krásné první narozeniny!


čtvrtek 15. června 2017

vypadám dobře

Že si nás lidi pletou, to už mě fakt nepřekvapuje, a i když já tu neoddiskutovatelnou podobu nevidím, chápu, že lidem připadáme někdy i stejný, když si trochu zapřeháněj. Blbý na tom pro mě je to, že jsem o šíleně moc let mladší, než ty, se kterýma si mě pletou. Zatím se chlácholím tím, že moje sestry vypadaj na svůj věk tak dobře, že si je lidi pletou s tak mladou ženou, jako jsem já.

Historka o tom, jak se mě ségřina sousedka ptala, jestli jsme dvojčata, už je možná profláklá. Když jsem odpověděla, že ne, smrtelně vážně položila další otázku: která z nás je teda mladší? Kdyby se to stalo v Přátelích, vyběhla bych hystericky z lékárny pryč a brečela až do večera. Zmohla jsem se jen na prosté: Já. Já jsem mladší. A moje citlivý mladý nitro někde hluboko uvnitř burácelo: o osm dlouhejch let!!!

Poslední dobou přibyly historky nový.

Nedávno se u mě stavovala známá, že si veme moje laky na nehty, co už nepotřebuju. Když odjížděla, vykoukla na mě z auta její spolujezdkyně a dost nahlas a nadšeně mě pozdravila:

No čau!!
Můj nechápavej výraz ji lehce znejistěl.
Se známe, ne?
Tak možný to je, ale teď teda vůbec nevim...
No jsi přece Jana, ne?!
Nejsem, ale mám ségru Janu...
Jo aha! Jasně! Já jsem s ní chodila na základku. Vás je pět, že jo? Tak ty jsi teda Lydie.
(40? Fakt vypadám na 40???)
Ne, já jsem Miriam, ta nejmladší.
Aha, to je mazec, že vás je tolik. Já si pamatuju akorát, že ta nejmladší, Miriam, byla blondýna.
No, tak to jsem právě já.
Aha.

- - -

Před pár dny jsem po letech potkala jinou známou, vlastně mě znala spíš jako malou holku. Bylo milý ji vidět a potěšilo mě i její nadšení. Vypadala, že má přehled, tak jsem měla radost, že ví, která jsem a tak. Samozřejmě ji překvapilo, že už jsem "tak" velká a mám děti.

Tak ty už máš dvě děti... To je krásný. A bydlíte teď... ?
Bydlíme tady, tamhle kousek od náměstí.
To jste se sem přestěhovali?
Jo, už před pár lety...
Fakt, jo? Z AMERIKY???

- - -

Takže tak :)
Moje sestry vypadaj skvěle, já teda tím pádem taky, tak asi tenhle závěr si z toho vemu.

pondělí 2. ledna 2017

kalendář 2017

Před třema rokama se prosinec přehoupl v leden a já najednou zůstala bez kalendáře, takovýho toho, co se pověsí na zeď, všichni ho mají na očích a každej z rodiny má svoji kolonku. Nechtělo se mi shánět nějakej za pětikilo, a ty, co stály přijatelnou cenu, se mi nelíbily, nebo mi neladily do kuchyně. Tak jsem si udělala svůj vlastní - nikde žádný kudrlinky, pěkný písmo, jednoduchá tabulka a 4 kolonky. Jedna společná rodinná, pak moje, manželova a poslední pro Dorotku. To vše jen černobíle vytisknout, takže za pár kaček.

Celej rok mi kalendář perfektně sloužil a protože jsem na něj měla spoustu nadšenejch ohlasů většiny návštěv, loni jsem si řekla, že když už se s tim dělám, tak si ho nenechám pro sebe. Konec řečí, tady ho máte úplně čerstvej ke stažení, a to rovnou ve třech provedeních. Jo a radši i s lednem 2018, abyste nemuseli čekat na tenhle příspěvek za rok :)


Já ho mám pověšenej v kuchyni na starým dřevěným ramínku na kalhoty, pod ním mám ještě hořčicově žlutou kartonovou desku z nějakýho předešlýho kalendáře, a vypadá to fakt dobře! Jsem zvědavá, co vymyslíte vy! Určitě se pak pochlubte, jak jste ho zdokonalili, už teď se těším.

Stahujte, tiskněte, vylepšete, vybarvěte, vystavte, pověste a hlavně - vyplňte! 

Stejný jako loni - černobílá klasika s fontem, co se jen tak neokouká.

A další jak přes kopírák, jen pastelově barevnej, kdyby hrozila depka.

A třetí, s rozevlátým tenkým fontem, kterej jsem už dlouho chtěla někde použít a konečně na něj došlo, v kombinaci s psacím strojem. Jako bonus má zvýrazněný víkendy. Ten si asi letos pověsím do kuchyně já.

Krásný nový rok! ♥