Archiv

sobota 22. října 2016

o únavě a těšení

Chtěla jsem něco napsat, když mu byl měsíc. Pak jsem to odložila na konec šestinedělí, takovej ten milník, to bude lepší. Takže, minulej tejden byly Tondovi tři měsíce.

Mám pocit, že to nejhorší máme za sebou. Takovej ten začátek, kterej si moc nedokážem představit dopředu, jak to zvládne to starší dítě, jaký bude to maličký, jak to zvládnem my dva. Nabrat síly, nějak se sladit, zvyknout si, naučit se navzájem, jak co řešit, a proč je lepší se domluvit, než na sebe křičet, zároveň u toho všeho si to všechno zkusit užít.

Ale i tak jsou horší dny, často po horších nocích, i když noci máme celkem přes kopírák, ale stejně si připadám jak mátoha a ten spánkovej deficit už nedoženu. Taková klasika, že jo. Docela dost lidí se mě ptá, co s tím dělám, jako s tím nočním vstáváním, s tou únavou. A já teda nevím, ale co se s tím asi tak dá dělat? Jsem prostě rozhodnutá to přežít, zas tak dlouhá část života to není. Neumím "učit" miminko spát celou noc, a vlastně ani nechci.

Některý dny jsou prostě jedinečný. Třeba takový, kdy se vypravujete s dětma k zubaři, nestíháte, a když konečně sednete do auta a po chvíli máte čas kouknout na hodiny, trochu se uklidníte, že to není tak hrozný a zřejmě to i stihnete. Pak vám dojde, že vaším směrem spravujou silnici, takže semafor a jednosměrnej provoz, no tak fajn, prostě to nestihnu, to se občas stane, že jo. Následuje myšlenka, že při řízení se má občas kouknout do zpětnýho zrcátka. Zrovna nepodáváte dozadu loupák ani pití, tak se teda kouknete. Vidíte v něm policejní auto se zapnutým majákem, docela dost barev jim tam bliká, to jsem takhle zblízka možná ještě neviděla, a nápis STOP, a říkáte si, to je divný, o co jim jako jde? Stříh... a zastavujete u krajnice, doprčic, co jsem udělala? Dobrý den, jasně, vůbec nespěchám... Dechovou zkoušku? Haha, no nestíhat se dvěma děckama k zubaři je tak trochu na panáka, však to znáte. To jsem si teda jen pomyslela, naštěstí, jinak by mi možná ty nuly na tom alkohol testru neuvěřili. Platím svoji první pokutu a ani nebrečím, skoro mě to překvapuje, po takovým množství stresu naakumulovaným v jedný hodině. Doma si věším bloček od policajta na nástěnku, ukládám Tondu k odpolednímu spánku a jdu se zachumlat k Dorotce a připravený kupičce knížek, co si tam pro nás připravila.

Někdy si mezi tou vší únavou, mezi tím vším zbytečným rozčilováním, sebeovládáním, vařením, neustálým uklízením, kojením, přebalováním, ... těžko uvědomuju, jak je to krásný, mít děti, bejt rodina, Jak jsem za to vděčná, jak mě to těší, a jak to strašně rychle utíká, ten čas s nima, kdy je můžu něco naučit, často muchlat, rozesmívat, kdy potřebujou vidět to nadšení v mejch očích z toho, co se zrovna naučili, co překonali, vyslovili, nakreslili. Fakt mě baví sledovat Dorotku, když dělá něco, co ji opravdu baví, jak se zlepšuje, roste, zraje, a pořád u toho přemejšlim i nad Toníkem, jakej bude on, jestli si spolu budou hrát a s čím, jestli ho nebude moc dirigovat, a jestli on ji za to nebude moc mlátit:-) Moc se na to těším.