Archiv

pátek 20. prosince 2013

středa 11. prosince 2013

gloria in excelsis Deo





S adventem tady začínám poněkud opožděně, ale vůbec mi to nevadí. Letos přišel překvapivě brzy a úplně mě zaskočil. Nenechala jsem se ale vyvést z míry a duchapřítomně vyhrabala krabici s vánočníma dekoracema. Ty mám fakt ráda. Těšení se dostavilo hned vzápětí, dobře zvolená hudba mě nakopla.
Při procházce setmělým městem se dívám do cizích oken. Dá se tak snadno poznat, kdo se za těmi zdmi těší na Vánoce možná stejně jako já. Svícny, světla, svíčky, hvězdy, kýče, ale všechno tak krásně svítí, že mi ani nevadí, že jdu nevlídnou tmou.
Každý den se teď dobrovolně nechávám unášet známými tóny a dojímám se u nich pohledem na ten nejlepší letošní dárek. A asi nejen letošní. Jen tak ho něco netrumfne.

úterý 10. prosince 2013

měsíc



Už je to měsíc. 
Měsíc, co vykoukla na svět s nehtama modelky a okamžitě si nás získala. Tuhle holčičku už jsem někde viděla, napadlo mě, když jsem se na ni poprvé mohla v klidu dlouze podívat. Zvláštně povědomá a přitom úplně nová tvář. 
Měsíc seznamování a pusinkování růžových tváří, měsíc plný radostné únavy z toho všeho nového. 
Měsíc voňavý sametový hlavičky.


Tak krátká doba, tak moc dojmů, pocitů, úsměvů a slz.


A ještě máme tolik před sebou! 
Moc se na to všechno těším, Dorotko!

love times three

Velké díky Jeníkovi!







úterý 5. listopadu 2013

pondělí 4. listopadu 2013

oči tmavohnědé



s Klárou v náručí/na gauči/na dohled je to čekání o dost příjemnější... 




čtvrtek 31. října 2013



Za krásnou vzpomínku na náš podzimní balónek děkujeme Jeníkovi! :-)


pátek 25. října 2013

úterý 1. října 2013

podzimní finále





Zdánlivou těžkost břicha a letní neúprosné vedro, kdy je člověku nejlíp pod tou nejstudenější vodou, co může běžná sprcha nabídnout, vystřídal vlezlý podzim. Obléct si ponožky a zavázat tkaničky jsou moje největší úspěchy všedních dní. Noci plné těžkopádného převalování z jednoho boku na druhý, byt ve třetím patře se zdá vysoko jak střecha Empire State Building.



Napnutá kůže na neuvěřitelně kulaté části mého těla, co se neustále otřásá rozpínáním naší dcery. Ještě před nedávnem nebyla a za nedlouho bude tak skutečná, jak jen to je možné. Jaká bude? Veselá, uplakaná, usměvavá, tichá, rozumná, jaká? Jaké bude mít vlásky, pokud vůbec nějaké? Do jakých odstínů budou zbarveny její oči, ty oči, co se k nám budou ve své bezbrannosti upírat jako k jistotě a bezpečí? Bude to moje zmenšenina, nebo bude napůl? Co když bude úplně někdo jiný, nový, po nikom, jde to vůbec? Naše kopie. My dva v jednom, v jedné. Jedinečná kombinace genů, co se ve mě spojila v jednu dokonalou bytost, která má v tyhle dny plné ruce práce s nabíráním gramů.
Ještě si bude chvilku plavat a pak už budem odpočítávat jednotlivé dny.
Těšení a obavy, nejistota a spoustu změn na dohled.
Moc se na tebe těšíme, holčičko naše.

čtvrtek 18. července 2013

pondělí 17. června 2013

neděle 9. června 2013

pondělí 3. června 2013

v okouzleném očekávání

Jak už tady pár týdnů napovídá ten malý obrázek vlevo, čekáme miminko. Víme to vlastně krátké tři měsíce a přitom budu za chvíli v polovině těhotenství. (Kam ten čas tak spěchá?) Celou tu dobu se snažím přijít na ta správná slova, formulace, vysvětlení, věty a souvětí... Ale dostává se mi z toho málo a tak si pořád ještě nejsem jsitá, co bych o tom stavu, ve kterém se teď nacházím, chtěla nebo možná měla napsat.



Těhotenství je nám nenápadně z různých stran prezentováno jako neuvěřitelně krásných devět měsíců v životě ženy, kdy zažívá pouze pozitivní emoce, přívaly nové energie, a z ničeho nic zavádí do svého každodenního slovníku neuvěřitelné množství zdrobnělin. Pak vám jedné pošmourné únorové středy vyjde pozitivní test a kromě rostoucí radosti se nedostavuje nic z toho, čím jste byli tak dlouho masírováni. Najednou nevíte, jestli je něco špatného a zvrhlého ve vás, anebo vám celý svět doposud lhal. Ani jedna odpověď není správná.
Pravdou ale je, že pro mě je zatím těhotenství období plné otazníků, nejistot a obav. Tak to prostě je, nebudu nic přikrášlovat. To někdy téměř hysterické a bezpodmínečné těšení na potomka, které se na nás ze všech stran valí, není vůbec tak automatické a jednoznačné. V mnoha ohledech je to opravdu jiný stav. Tolik se toho změní, ale zároveň jde život tak nějak normálně dál a nenechá vás pořádně se zastavit a uvědomit si, že ta největší změna na vás teprve čeká a připravit se na ni dá jen těžko.
Všichni okolo mě jsou nadšení, já vidím samu sebe spíš jako fascinovanou. Dokázala bych hodiny jen tak ležet v peřinách a zírat na strop okouzlená vůbec tou samotnou možností, že z nás dvou vznikne někdo další, úplně nový a jiný, přitom něčím tolik povědomý a přirozeně blízký.
Krásný jsou záblesky, kdy najednou představivost zafunguje a já na chvilku vidím to krásné voňavé spící miminko, naprosto jediné a jedinečné, kterého se nemůžu nabažit... A pak ty momenty vnímavých rukou na břiše a očekávaných vlnek a šťouchání... Momenty beze slov.


Je to vážně očekávání. Ten výraz, který používáme už celkem bezmyšlenkovitě, vyjadřuje překvapivě úplně vše. Jsem v očekávání toho, kdo ve mě roste. Toho, co je před námi. Toho, co se z nás dvou vyklube, až bude s námi ten třetí. Očekávám.

pátek 29. března 2013