Archiv

úterý 19. července 2016

nikdy jsem nechtěla psát o porodu,

ale ono to asi jinak nepůjde.



Dneska jsem měla termín porodu. Je to zvláštní, vidět tohle datum na displeji mobilu, v kalendáři, vědět, že dneska je ten den, kterýho jsem se obávala, měla ho tak dlouho v hlavě.
Díky Bohu náš moudrý Toník věděl přesně, kdy bude nejlepší se narodit, a tak už se s ním můžem pět dní seznamovat a mazlit.

Než se nám narodila Dorotka, měla jsem k porodu úplně jiný přístup. Porodní plán jsem považovala za rozmar a podivný výmysl alternativních žen. Nad výrazem "porodní trauma" jsem kroutila hlavou a říkala si, že porod je prostě porod, musí se přežít, nemůže na něm bejt vlastně nic moc pěknýho, a pokud něco, tak jedině to miminko, pokud mi ho teda pak někdo dovolí třeba trochu pomuchlat.
Něco málo jsem četla, ale nijak speciálně jsem se nepřipravovala.
Pak se to rozjelo, dva dny po termínu, v noci, po výborným svařáku u ségry. První doba porodní skvělá, po rychlých pár hodinách příjem v porodnici a verdikt 8 cm, jdeme rovnou na sál.
Pak mi píchli vodu. A pak zase něco, a ještě támhleto, a ležte, dýchejte jinak, nepijte, a tak jak to vypadá? A tak tomu trochu pomůžem. Oxytocin. 3-2-1 teď tlačte! Ale takhle ne, jinak! Zatlačím vám na břicho, možná to bude bolet. Po 45 minutách mě vezou na akutní sekci. Po probuzení prázdný břicho a náruč a příšerná bolest. Když mi ji donesli, nehnutě jsme vedle sebe ležely a bylo to ... jiný, než jsem čekala.

Věděla jsem, že příště to bude jinak. Musí být. A jiná jsem byla najednou i já.


Při tomhle porodu jsme prožili velký požehnání. Byla jsem rozhodnutá porodit přirozeně, i když jsem měla velkej strach. A tak jsem se modlila. A možná vlastně ještě dost málo na to, jak moc jsem se bála. Modlila jsem se, ať mám sílu normálně porodit. Ať má službu citlivá porodní asistentka. Ať není hlídání Dorotky komplikovaný. Ať je to v noci a ať není vedro. Ať je to rychlý. Ať nemám strach. Ať se narodí dřív, aby se nemuselo řešit vyvolávání. Ať se narodí o tolik dřív, aby ho viděla Lucka, než odletí zase zpátky na rok domů.
Často jsem měla pocit, že je trapný modlit se takhle konkrétně za takový detaily. Ale nebylo. Bohu tyhle detaily totiž nebyly jedno. Byly součástí jeho plánu, kterej se ukázal ještě lepší, než ten můj porodní.


Porodila jsem rychle, bez problémů, s úžasnou porodní asistentkou a s neuvěřitelnou podporou svýho manžela. Ještě pořád nad tím žasnu a chce se mi smát, jak perfektně to všechno vyšlo.


Nebojte se porodu. Dneska je všude slyšet jen strašení, rizika, názvy děsivých porodnických zákroků, přepočítávání pravděpodobností, měření, sledování, testování, nic moc pozitivního. Věřte mi ale, není silnějšího a úžasnějšího zážitku v životě. Nenechte si ho vzít. Zajímejte se, připravujte se, těšte se a nebojte se. Vaše tělo je stvořený, aby samo a bez potíží porodilo dítě. A když se pak kouknete svýmu muži do očí, který jsou plný slz, obdivu a hluboký lásky, všechno se změní. Držíte v náručí svoje dítě a víte, že ta bolest stála za to.



Za nádherný fotky děkujeme Míše ♥