V poměrně zdařilé náladě, mírně poznamenané nutným loučením, jsem prostředními dveřmi nastoupila do trolejbusu číslo 3, směrem na Hlavní nádraží. Žlutý automat mi s chramstnutím do jízdenky obtiskl podivnou směs čísel, z nichž jsem rozuměla jen čtveřici na konci řádku: 20:14. Se sevřeným pocitem, že jen co se posadím, budu vystavena několika vteřinám "posledního pohledu" skrz zaprášené sklo, jsem si očima hledala místo. Zrovna když jsem se snažila vyčíst z Honzovy tváře, kolikrát se ještě před svatbou budeme takhle loučit, z nesrozumitelného mumlání pardubického řidiče mi k uším dolehlo podrážděné "STE SNAD HLUCHÁ?!??!". Otočila jsem se tedy směrem k tomu, kdo měl na pár dalších minut za volantem zodpovídat za můj mladý život. Pohledy všech přítomných se do mě opíraly jako polední slunce do betonu. To mluví ke mě? problesklo mi nevěřícně hlavou.
Vstala jsem a s omluvným "Pardon?" jsem vykročila směrem k řidiči.
"Povidám, nastupuje se předníma, slečinko, už je dávno po vosmý!"
Pravděpodobně mi tak zopakoval to, co se snažil sdělit přednímu sklu těsně před tím, než se do mě obul. Podotýkám, že ono na první pohled celkem milé slůvko slečinko zaznělo z jeho řidičských úst velice ironicky.
"Aha, omlouvám se ... "
"To určitě. Jedete snad poprvý trolejbusem??"
"No ... skoro jo."
No dobře. Poprvé to nebylo. Pravdou ale je, že po osmé hodině večerní, kdy se má nastupovat předními dveřmi, jsem Pardubickou městskou dopravu využila jednou, možná dvakrát.
Řidič, zřejmě pevně rozhodnutý, že obětí, na které se vybije středeční vztek, budu tentokrát já, pokračoval.
"Jsou tu nápisy jako kráva, copak to nevidíte?" konečně začal mluvit trochu hlasitěji, i když bych byla v tuhle chvíli asi radši, kdyby se vrátil k tichému dialogu se sklem...
"Já se ještě jednou omlouvám... "
"Tss... prostředníma... a eště pak dělá hluchou... " promluvil v podstatě ke všem a předhodil mě tak soudu i ostatním jako ovci vlkům.
Naštěstí tu kromě řidiče byl vlk jen jeden. Pár cestujících se za mě postavilo a s chutí se pustili do hádky s tou psovitou šelmou. Ti nejchytřejší mlčeli. S úpornou a dost možná i marnou snahou dělat, že se mě nic z toho netýká a s pohledem upřeným kamsi ven, abych zakryla to prudké setkání všech přechodných obyvatel mých slzných kanálků v očích, jsem se přidala k té třetí skupině. Po šesti protrpěných minutách, kdy debata ani nadávky neutichaly, mi bylo konečně přáno vystoupit.
Jsem asi vážně hloupá slečinka z Prahy, kterou nenapadne přečíst si upozornění na dveřích trolejbusu.
A žel jsem se setkala s nevychovaným řidičem z Pardubic, který rád dělá z komára velblouda. Jak? Jakkoli. Nejradši sprostě.
4 komentáře:
je to smutný, ale řidiči jsou prostě debilové...ředitelé zeměkoule v otravným zaměstnání
Jejda, tak to je strasny. To je mi lito, Miri! Takovy lidi proste nesnasim.
Já bych asi taky začala natahovat. Nesnášim tyhle situace !!! Ještě že je mnohem víc pěknejch vzpomínek ... nebo ne?
Jeeee, já bych mu asi ukázal, že i v Praze žijou arogantní lidi..=D Já vim, přístup sic ne nejlepší, ale po mnohaleté zkušenosti a ancáblem zvaném MHD, bych asi neměl slitování..=D Jsi statečná, příště zařvy třeba, ať tě pán neobtěžuje a léčí si choutky na manželce z plna hrdla na celej trolej.. ;-)
Okomentovat