na ledě a tak

Každý týden jezdím do Prahy, kde trávím dva tři dny. Oficiální důvod: ještě stále trvající studium, opravdový (a tajný) důvod: každý den, co jsem v Praze, rande alespoň s jednou kamarádkou :) Nerada do Prahy odjíždím a vždycky se mi tam stýská, i když je to krátké odloučení. Za to vítání pak to ale stojí. Miluju tu chvíli, kdy po nekonečné jízdě vystoupím z autobusu v sousední vesnici a čekám, až se v zatáčce objeví naše auto. Honza se za volantem vždycky usmívá a já jsem pokaždé trochu nervózní, jak kdybychom měli mít první rande. 
Když mě u autobusu vyzvedával dneska, cestou domů jsme zahlídli na malém rybníku bruslaře a omámeni tou skoro až jarní záplavou slunce jsme se rozhodli, že odpoledne taky oprášíme brusle. Byla jsem nadšená, i když ve mě byla malá dušička - na ledě jsem byla naposledy před pěti lety a ani předtím jsem žádnou zkušenou bruslařkou nebyla. Netušila jsem ale, jak moc si tu hodinku na obrovské lesklé ploše užiju. Slunce nás hřálo a naše líné svaly se ozývaly. Bylo to tak úžasný, že jsem ani moc nevěnovala pozornost prstům u nohou, které se bolestivě tísnily v tvrdých nepoddajných bruslích. Hráli jsme na babu a utíkali z tenkého ledu. Smáli jsme se a střihli si dokonce pár piruet. Co vám budu povídat, byla to prostě nádhera. 
Znovu jsem si připomněla ten zapomenutý zvláštní pocit lehkosti po sundání bruslí, jak kdyby člověk za tu chvíli zapomněl, jak se chodí. 
Cestu zpět jsme vzali trochu oklikou a kochali se z auta nádhernou krajinou. Vzpomněli jsme si na pana doktora z Vesničko má středisková, který se taky rád kochal :) Naštěstí nás včas zastavila masopustní policie, která nás dokonale pobavila, ochudila o pár drobných a na tváře jsme si od kominíka vysloužili máznutí kolomazem. 

Zkrátka ideální odpoledne s ideálním mužem.

foceno na mobil