dál

Nikdo mi neřekl, že to bude tak těžký. Opustit ji a nechat samotnou. 

Jen kvůli tomu, že náš život jde dál. Že bude pokračovat na jiném místě a - bez ní. Sobectví?

Devět let jí pomáhat. 

Každý týden vidět ty její velké oči, jindy odrážející veškerou tíhu života, jak se rozsvítí, sotva vejdu do dveří. 

Devět let být pro někoho nadějí v nemoci, přítelem v osamocení, světýlkem v temnotě. 

Devět let se nechávat týden co týden přirozeně naplňovat dobrým pocitem. 

Devět let předávat něco živého ze svého mládí někomu, kdo už si na to svoje vzpomíná jen matně. 

Vyprávět o lásce a rodině člověku, který takové zázemí nikdy nemohl mít.

Devět let být pro ni celou její rodinou.

Devět let sledovat její vrásčitý úsměv, jehož jsem příčinou. 

Pohladit její papírovou kůži na rukou při pozdravu. 

Stříhat jí nehty. 

Proniknout pod povrch. Do všech koutů bytu zaneseného letitým prachem. 

Zvyknout si na pach starého nábytku. 

Příblížit se každý rok o něco víc. 

A pak ji zradit vlastními plány a stěhováním. 

Trochu se politovat. 

Vypsat se z toho.

Vyplakat se.

Nabídnout za sebe náhradu. 

"Je moc šikovná a milá. Jmenuje se Alžběta."

A ona se tak snaží zakrýt slzy smutku a těšit se na někoho nového: "To budu moc ráda. Snad si na Bětušku zvyknu." 

Snad jo.