Archiv

čtvrtek 8. září 2011

dream

Pavla mi řekla, ať sem víc píšu. Tak jo. Je to totiž rozhodně o moc lepší nápad než se teď večer užírat myšlenkou na zítřejší výsledky písemných státnic a vymýšlet katastrofické scénáře v případě opětovného neúspěchu...


(vzpomínky na léto)

Mám za sebou poslední prázdninové dny. A když říkám poslední a prázdninové, myslím to ještě o něco víc než jen doslova. Přátelé, je to tu. 
TA-DÁ: Nastupuju do práce. Ne, tady už nejde o žádnou studentskou brigádičku. Bavíme se tu o opravdové práci, se kterou jsem se dosud ve svém mladém životě nesetkala.
Cítím se tak dospěle. A trochu staře, což mi ale spolehlivě vynahrazují moji noví kolegové, kteří mi všichni do jednoho tipují 16, maximálně 17 let. Pokud vzdycháte, že byste taky chtěli, aby vás na tento okouzlující věk někdo odhadoval, vězte, že mě to netěší ani trochu. Ve svých šestnácti, a vlastně i v těch o nic lepších sedmnácti, jsem byla totiž čerstvě vyhrabaná z nejhoršího telecího věku a zpětně mi to nepřipadá okouzlující ani omylem.




Abych předešla asi tak pěti miliónům otázek, půjdu s pravdou rovnou ven: stala jsem se vychovatelkou ve školní družině. Překvapilo mě, kolik lidí mi ještě před začátkem školního roku vyjadřovalo svoji účast, a více či méně explicitně naznačovali, že se z těch dětí asi brzo zblázním, že platy ve školství jsou miz-erné a taky -ivé, a že je to vlastně tak trochu práce pod úroveň (nevím pod jakou).

Takže vážení. Vzhledem k tomu, že jsem se v červnu ucházela o jakousi práci, kam se přihlásilo neuvěřitelných 96 zájemců na jedno jediné malinké místo, jsem opravdu vděčná za to, že práci mám. Byla mi vlastně nalezena ještě dřív, než jsem já vůbec začla hledat (díky, Marti). A navíc... i po prvních několika dnech v pracovním zápřahu mám stále ještě pozitivní dojmy. S dětma se fakt nenudím. Kromě toho, jaké decibely umí produkovat, taky pokládají skvělé otázky. Namátkou: jestli k nim přijdu domů (A kdy? - No v sobotu. - A proč? Máš nějakou oslavu? - Né, jen tak, protože chci.), jestli mám ráda děti (?!?), jestli ve družině teď jako pracuju, že mi to děsně sluší, že krásně vystřihuju, atakdále:)

Mimochodem... asi tak před týdnem jsem se snažila vysvětlit pětileté neteři, že budu teď každý den chodit do práce:

Co?
No, budu pracovat ve školní družině. Víš, co je to družina?
Jo. 
Tak co to je?
No... už jsem to zapomněla.
- v y s v ě t l u j u - ... Chápeš?
Jo! Tak to máš teda dobrou práci. 

A víte co? Má pravdu. 

Jsem fakt ráda za to, co mám. Buďte taky a hned vám bude líp.

7 komentářů:

Len řekl(a)...

Jé, tak to je super práce, mě by to moc bavilo, určitě si to budeš užívat. Přeji hodně štěstí a stále tolik optimismu, je potřeba :)

Sáruška řekl(a)...

Skvělej článek...a hrozně se mi líbí ta poslední věta, protože je hrozně pravdivá a já si ji musím dokola opakovat, protože často taková být neumím. (zní to jako klišé, ale opravdu VELICE často zjišťuju svoji nespokojenost). Přeju hodně zdaru do nové práce!

czech foreigner řekl(a)...

Jedu studijně kočko :) psát diplomovou práci :) ale návštěva rodiny tam bude také :))

Maru řekl(a)...

Miri, mám ráda, když fotíš, ale někdy ještě víc, když píšeš... Přeju ti krásnou práci, tak ať se ti tam líbí čím dál víc a nedochází trpělivost! Jo a taky doufám, že výsledky dopadly dobře.:)

Anonymní řekl(a)...

Miri, to jsem netušila, že mě vezmeš vážně. Ale ráda jsem si zase jednou početla, jsi nadaná. Tak ať Ti pozitivní dojmy zůstanou!! A já asi ještě řeknu Honzovi, aby častěji vkládal fotky:). Pavla

Anonymní řekl(a)...

A jak vlastně dopadly písemky? P.

martina řekl(a)...

To se mi moc líbilo! Je úžasné, že jsi to vyhrála nad tolika zájemci, i když já se nedivím:) A hlavně, že tě to baví! Jen tak dál!