3

Pročítám si svoje starý články. Nad čím jsem přemýšlela, když jsem čekala Dorotku. Jak jsem si ji představovala, jak jsem uvažovala, jaká asi bude. Ale marně. Mateřství je nepředstavitelný. Jakože těžko se to předává někomu, kdo to nezažil. Člověk si sám sebe těžko představí v situacích, který ho jako rodiče čekaj. Vlastně ani ty situace nevymyslí, protože netuší, že něco takovýho vůbec může nastat. A může toho nastat fakt hodně.

Dneska jsem celý den vzpomínala na to, jak se narodila. Na to, jak svítilo cestou do porodnice slunce, a jaká byla mlha ty dny potom. Asi nemusím moc zdůrazňovat, že to děsně rychle uteklo. Tři roky. A dál to utíká. Někdy mám pocit, že mi dny proklouzávaj mezi prsty, že si je nestíhám užívat, a ani nevim, jestli to vlastně jde, a že se furt za něčím honím, pořád dokola, uvařit, uklidit, umýt, oblíknout, přemluvit, motivovat, vyprat, zaprat, přeprat, usušit, dosušit, poskládat, přeskládat. Nebudu toho někdy litovat? Že jsem nezpomalila, nevypouštěla častěji to nepodstatný, nenechala mobil celej den na poličce, nedívala se jen na děti, neuvařila oběd o hodinu pozdějc, protože lego bylo zrovna důležitější? Asi je to normální, tyhle všechny pocity, výčitky a příšerná únava, pocit uhnanosti za jídlem, co se hned sní a pořádkem, co dlouho nevydrží, a zároveň ten, že pořád dělám tak nějak málo, že bych měla víc, líp, častějc.

Někdy mi v tom všem uniká, jak mám úžasnou dceru. Jsou dny, kdy v člověku prostě zůstane taková pachuť nějaký zbytečný scény, konfliktu, chyby, bolesti. Soustředit se víc na to, v čem je šikovná, co se sama naučila, poslouchat, jaký vymejšlí pohádky a dialogy, sledovat, jak jí sluší sponky, jak se jí mění výraz, jak se snaží udělat nám radost, to bych fakt ráda. Protože ona je fakt skvělá. Chytrá a vtipná, tanečnice a gymnastka, zpěvačka a lidová vypravěčka, nadšená a hlučná.

Perfektně zvládla narození mladšího bráchy, a je skvělá starší ségra. Jak sama říká: on mě má rád, mami, viď? No jo, Toníku, neboj, já tě mám taky strašně ráda...

Tonda má radost, když ji může pozorovat, a ona si kolem něj jen tak přirozeně hraje, prokládaj to hlasitým smíchem, jsou rádi, že tu ten druhej je. Těším se, co spolu vymyslí, až z nich budou rovnocenný parťáci. To bude teprv veselo! :)

Dorotko, krásné narozeniny, i když už spíš (samozřejmě v naší posteli a kolmo).
Už když ti bylo pár týdnů, napsala jsem: jsi nejlepší, jsi naše.
Po třech letech maj tyhle slova úplně jinej rozměr. Ty jsi totiž fakt nejlepší, a naše mnohem víc, než jsem si dokázala představit.
♥

 děkujeme za krásné fotky našemu dvornímu fotografovi:)