podzimní finále

Zdánlivou těžkost břicha a letní neúprosné vedro, kdy je člověku nejlíp pod tou nejstudenější vodou, co může běžná sprcha nabídnout, vystřídal vlezlý podzim. Obléct si ponožky a zavázat tkaničky jsou moje největší úspěchy všedních dní. Noci plné těžkopádného převalování z jednoho boku na druhý, byt ve třetím patře se zdá vysoko jak střecha Empire State Building.

Napnutá kůže na neuvěřitelně kulaté části mého těla, co se neustále otřásá rozpínáním naší dcery. Ještě před nedávnem nebyla a za nedlouho bude tak skutečná, jak jen to je možné. Jaká bude? Veselá, uplakaná, usměvavá, tichá, rozumná, jaká? Jaké bude mít vlásky, pokud vůbec nějaké? Do jakých odstínů budou zbarveny její oči, ty oči, co se k nám budou ve své bezbrannosti upírat jako k jistotě a bezpečí? Bude to moje zmenšenina, nebo bude napůl? Co když bude úplně někdo jiný, nový, po nikom, jde to vůbec? Naše kopie. My dva v jednom, v jedné. Jedinečná kombinace genů, co se ve mě spojila v jednu dokonalou bytost, která má v tyhle dny plné ruce práce s nabíráním gramů.

Ještě si bude chvilku plavat a pak už budem odpočítávat jednotlivé dny.
Těšení a obavy, nejistota a spoustu změn na dohled.
Moc se na tebe těšíme, holčičko naše.

100

our little peony

klárka

out of the dust

v okouzleném očekávání

Jak už tady pár týdnů napovídá ten malý obrázek vlevo, čekáme miminko. Víme to vlastně krátké tři měsíce a přitom budu za chvíli v polovině těhotenství. (Kam ten čas tak spěchá?) Celou tu dobu se snažím přijít na ta správná slova, formulace, vysvětlení, věty a souvětí... Ale dostává se mi z toho málo a tak si pořád ještě nejsem jsitá, co bych o tom stavu, ve kterém se teď nacházím, chtěla nebo možná měla napsat.



Těhotenství je nám nenápadně z různých stran prezentováno jako neuvěřitelně krásných devět měsíců v životě ženy, kdy zažívá pouze pozitivní emoce, přívaly nové energie, a z ničeho nic zavádí do svého každodenního slovníku neuvěřitelné množství zdrobnělin. Pak vám jedné pošmourné únorové středy vyjde pozitivní test a kromě rostoucí radosti se nedostavuje nic z toho, čím jste byli tak dlouho masírováni. Najednou nevíte, jestli je něco špatného a zvrhlého ve vás, anebo vám celý svět doposud lhal. Ani jedna odpověď není správná.
Pravdou ale je, že pro mě je zatím těhotenství období plné otazníků, nejistot a obav. Tak to prostě je, nebudu nic přikrášlovat. To někdy téměř hysterické a bezpodmínečné těšení na potomka, které se na nás ze všech stran valí, není vůbec tak automatické a jednoznačné. V mnoha ohledech je to opravdu jiný stav. Tolik se toho změní, ale zároveň jde život tak nějak normálně dál a nenechá vás pořádně se zastavit a uvědomit si, že ta největší změna na vás teprve čeká a připravit se na ni dá jen těžko.
Všichni okolo mě jsou nadšení, já vidím samu sebe spíš jako fascinovanou. Dokázala bych hodiny jen tak ležet v peřinách a zírat na strop okouzlená vůbec tou samotnou možností, že z nás dvou vznikne někdo další, úplně nový a jiný, přitom něčím tolik povědomý a přirozeně blízký.
Krásný jsou záblesky, kdy najednou představivost zafunguje a já na chvilku vidím to krásné voňavé spící miminko, naprosto jediné a jedinečné, kterého se nemůžu nabažit... A pak ty momenty vnímavých rukou na břiše a očekávaných vlnek a šťouchání... Momenty beze slov.

Je to vážně očekávání. Ten výraz, který používáme už celkem bezmyšlenkovitě, vyjadřuje překvapivě úplně vše. Jsem v očekávání toho, kdo ve mě roste. Toho, co je před námi. Toho, co se z nás dvou vyklube, až bude s námi ten třetí. Očekávám.

grand-love