nové boty!

Duli a její výhledy

a příště už fotky z nového foťáku! 

díky, lásko

♥

pointa

Vánoce, vítejte! Na zeď jsme nalepili stromeček a společně děláme cukroví, přemýšlíme nad tím, jak by naše Vánoce teď nebo jednou mohly nebo měly vypadat a jsme jen tak ticho anebo posloucháme tisíckrát poslechnutý melodie, který se mi nikdy neohrajou.



Znova se nořím do příběhu Vánoc, čtu ho pořád dokola, myslím na něj každý den, chci ho dostat pod kůži.
Ten příběh, co je pro každýho z nás, ať už žijeme cokoli a čímkoli a kdekoli.
Andělé, hvězdy, pastýři, sláma, Kristus.
Přišel jako člověk, jen tak, prostě z lásky. Z lásky k nám, co na něj furt zapomínáme, otáčíme se, nebo třeba ani nevíme.
Víš?
Přišel i kvůli tobě, protože tě má rád. Je to přesně takhle jednoduchý, žádný složitosti.
Prostě láska jako trám.
Tak se otoč tím správným směrem, ke světlu, který jediný znamená naději.
Koukni se do vlastního srdce, protože přesně tam čeká.
Nebudeš litovat.

narozeninové

s Andulkou

my, vnoučata

- Tak co plánujete na víkend?

- Jedeme do Beskyd, máme tam sraz bratranců a sestřenic.

- To je pěkný, kolik vás bude? 

- Asi šedesát.

- ?!?

Náročná cesta, kterou jsem se rozhodla prožít bez rozčilování a předcházející týdny, kdy jsem tenhle víkend měla na papírech a hlavně v hlavě. Byla jsem nervózní a vlastně vysílená. Těšení ale převládlo a moji velkou únavu raz dva přebila ta atmosféra, která ve mě ještě teď doznívá a kterou si prostě musím zapamatovat.

Měla být zima, mělo pršet, počasí mělo stát za nic. Ale my jsme viděli kopce zalitý sluncem a bylo nám teplo. 

Sundávali jsme si bundy, šály a čepice a nastavovali tváře podzimním paprskům. 

Kluci hráli několik hodin v kuse fotbal, úplně se zničili a usmívali se. 

Procházeli jsme se po Gruni, povídali si a dívali se, jak jsme se změnili. 

Zase jsem si připomněla, že někde mezi nártem a kolenem mám svaly, který můžou pěkně bolet.

Pokrevní spojení a ještě mnohem víc. Nerozlučné vztahy, laskavost, vřelé pozdravy, dojetí, vděčnost. 

Všichni víme, jak chutnaly babiččiny povidlové koblížky, které smažila doma ve skromné kuchyni na kamnech. 

Když jel tatínek rodiče navštívit, vrátil se s papírovou krabicí, na jejímž dně byly pravidelný mastný kolečka. 

Strašně jsem se na to vždycky těšila. 

Všichni si pamatujem stokorunu v obálce, ještě čerstvou, vyžehlenou, nepoužitou, 

od dědečka za vysvědčení, k narozeninám, jen tak.

Možná nemáme tolik společných prázdninových zážitků. Ani mít nemůžem.

Protože jak trefně poznamenala moje sestra, když oni byli u babičky na prázdninách, my jsme ještě nebyli na světě:-)

Ale jsme si blízko, jak kdybychom vedle sebe vyrostli a byli nejlepší přátelé. 

A my fakt jsme! Zní to skoro šíleně, ale my se máme všichni rádi. 

V dobrým i ve zlým. I v tomhle světě, pro kterej často rodina znamená tak smutně málo. 

Dokonalej víkend. 

Díky, milovaná rodino! 

Díky, Bože.

♥

všednodenní