Jak si přidělat práci

Vážení čtenáři, 

dnes vám přináším zbrusu novou rubriku, a to návod na práci navíc. Zjistila jsem, že recepty na takové situace přímo přetékám, a že by byla škoda nechávat si je jen pro sebe. Nejsem totiž jediná, co má spoustu času a v podstatě se většinu dne nudí. Tak hurá do toho! 

1. Upečte kuřecí řízky v troubě. Podle chuti je snězte. 

2. Ještě ten samý den večer nalijte prostředek na mytí nádobí na špinavý mastný plech, přidejte trochu vody a dejte zpět do trouby. 

3. Pomyslete si tu krásnou větu "Udělám to potom.", a troubu zavřete. (Ono to pak půjde líp umýt...)

4. Zapomeňte na špinavý mastný plech jako na smrt. Nepomyslete na něj alespoň týden. Po tuto dobu nic nepečte. 

5. Po již zmíněném týdnu pozvěte návštěvu na oběd. 

6. Přijměte od sestry švestky darem a usmyslete si, že pohostíte návštěvu švestkovým koláčem. 

7. Do kulaté formy o průměru 25 cm si připravte rozválené listové těsto. 

8. Vypeckujte švestky a rozprostřete je na těsto řeznou stranou nahoru.

9. Zapněte troubu na 200 stupňů horký vzduch. 

10. Otevřete troubu. (dramatická hudba)

11. Co nejprudším pohybem (spěchejte, protože dítě řve a dožaduje se kojení) z trouby vyndejte plech, o kterém se domníváte, že je čistý a prázdný. 

12. Chvíli nevěřícně zírejte na směs mastnoty, vody a jaru, která je z čista jasna všude kolem. Na dně trouby, na dveřích trouby, v jejích ohybech a na jejím těsnění, na vašich rukách, na podlaze, pod soklem kuchyňské linky a překvapivě také pod kuchyňskou linkou.

13. Mezi zuby proceďte dvě tři nadávky. (dobrovolné)

14. Pár vteřin uvažujte, jestli se hroutit. 

15. Nakojte dítě. 

Však to pak někdy uklidíte... 

nikdy jsem nechtěla psát o porodu,

ale ono to asi jinak nepůjde.

Dneska jsem měla termín porodu. Je to zvláštní, vidět tohle datum na displeji mobilu, v kalendáři, vědět, že dneska je ten den, kterýho jsem se obávala, měla ho tak dlouho v hlavě.
Díky Bohu náš moudrý Toník věděl přesně, kdy bude nejlepší se narodit, a tak už se s ním můžem pět dní seznamovat a mazlit.

Než se nám narodila Dorotka, měla jsem k porodu úplně jiný přístup. Porodní plán jsem považovala za rozmar a podivný výmysl alternativních žen. Nad výrazem "porodní trauma" jsem kroutila hlavou a říkala si, že porod je prostě porod, musí se přežít, nemůže na něm bejt vlastně nic moc pěknýho, a pokud něco, tak jedině to miminko, pokud mi ho teda pak někdo dovolí třeba trochu pomuchlat.
Něco málo jsem četla, ale nijak speciálně jsem se nepřipravovala.
Pak se to rozjelo, dva dny po termínu, v noci, po výborným svařáku u ségry. První doba porodní skvělá, po rychlých pár hodinách příjem v porodnici a verdikt 8 cm, jdeme rovnou na sál.
Pak mi píchli vodu. A pak zase něco, a ještě támhleto, a ležte, dýchejte jinak, nepijte, a tak jak to vypadá? A tak tomu trochu pomůžem. Oxytocin. 3-2-1 teď tlačte! Ale takhle ne, jinak! Zatlačím vám na břicho, možná to bude bolet. Po 45 minutách mě vezou na akutní sekci. Po probuzení prázdný břicho a náruč a příšerná bolest. Když mi ji donesli, nehnutě jsme vedle sebe ležely a bylo to ... jiný, než jsem čekala.

Věděla jsem, že příště to bude jinak. Musí být. A jiná jsem byla najednou i já.

Při tomhle porodu jsme prožili velký požehnání. Byla jsem rozhodnutá porodit přirozeně, i když jsem měla velkej strach. A tak jsem se modlila. A možná vlastně ještě dost málo na to, jak moc jsem se bála. Modlila jsem se, ať mám sílu normálně porodit. Ať má službu citlivá porodní asistentka. Ať není hlídání Dorotky komplikovaný. Ať je to v noci a ať není vedro. Ať je to rychlý. Ať nemám strach. Ať se narodí dřív, aby se nemuselo řešit vyvolávání. Ať se narodí o tolik dřív, aby ho viděla Lucka, než odletí zase zpátky na rok domů.
Často jsem měla pocit, že je trapný modlit se takhle konkrétně za takový detaily. Ale nebylo. Bohu tyhle detaily totiž nebyly jedno. Byly součástí jeho plánu, kterej se ukázal ještě lepší, než ten můj porodní.

Porodila jsem rychle, bez problémů, s úžasnou porodní asistentkou a s neuvěřitelnou podporou svýho manžela. Ještě pořád nad tím žasnu a chce se mi smát, jak perfektně to všechno vyšlo.

Nebojte se porodu. Dneska je všude slyšet jen strašení, rizika, názvy děsivých porodnických zákroků, přepočítávání pravděpodobností, měření, sledování, testování, nic moc pozitivního. Věřte mi ale, není silnějšího a úžasnějšího zážitku v životě. Nenechte si ho vzít. Zajímejte se, připravujte se, těšte se a nebojte se. Vaše tělo je stvořený, aby samo a bez potíží porodilo dítě. A když se pak kouknete svýmu muži do očí, který jsou plný slz, obdivu a hluboký lásky, všechno se změní. Držíte v náručí svoje dítě a víte, že ta bolest stála za to.

Za nádherný fotky děkujeme Míše ♥ 

jarní kytky v kafi

Květinová dílna vol. 2 - první díl byl na podzim. Kytky, barvy i účastnice se víc nebo míň vyměnily, ale jako jistota a záruka kvality zůstaly pořadatelky Pavla s Klárou, nebo taky Mimochodem a Jiný kafe. Měla jsem opět možnost jim tohle příjemný odpoledne provoněný kávou a jarem nafotit. Díky, holky!




v

asi bych měla víc fotit,

ale když ona chvíli neposedí! Dneska udělala výjimku, a já jsem byla stějně výjimečně pohotová...

zase

Po 27 letech života bez odličovače očí si kupuju rovnou dva a nechápu, proč až teď. Nepřejte si vědět, jak jsem dosud žila.

Nekomentuju odmlku, skluz, všechno to, co bylo, zůstane nevyřčený, ale furt jsme, jsme spolu a rádi, a bude nás zase víc, těším se, jsem napnutá, zvědavá, skoro jak poprvý, ani jsem to tak nečekala. Unavený období se jako naschvál potkalo s koncem poledního spánku, krutá realita, celej den spolu, o něco víc vztekání a scén, zvyknout si chvíli potrvá nám oběma. Ještě že to prokládá těma záchvatama smíchu, o kterejch jsem si vždycky myslela, že přijdou mnohem pozdějc. Ale ona je má jak doping, každej den potřebuje svoji dávku.

Parkety máme pokrytý puzzlema, celý dny u toho sedí, zpívá si, skládá. Neúnavně, nadšeně, soustředěně, není to tak dlouho, co pomalu nevěděla, co s tím.

Při jedněch sobotních nákupech potkávám snad čtyřikrát stejnou ženu v dokonalým svetru. Napopátý mi to nedá, sbíhám eskalátory, klepu jí na rameno, pardon, ale chci váš svetr, odkud ho máte? Koupila ho před rokem (nee!) a jeho původ mi popisuje jako vymakanej úkol do noční bojovky na táboře. Ale já jsem odhodlaná a MÁM HO!! I s historkou:-) Možná nejdražší svetr v mým životě, kupuju totiž téměř výhradně jen ty, jejichž cena nepřesáhne 89 Kč v našem sekáči. Ale nelituju a chci ho ve všech barvách a už nesvlíkat. A nebudu svině, takže Tezenis, dámy! Zas tolik svetrů tam nemaj, hledejte ten dokonalej.

Nedávno jsem zas zažila tu bolest z dětství, kdy rozmrzaj namodralý prsty u nohou. Vždycky se mi vybaví přeskáče, nivea na obličeji, tatranka v kapse, žádný nadšení a nadšenej tatínek. Chudák.

Těším se na jaro, na svetrový pončo přes břicho, na nový bosý boty (jo, jdu do toho!) a teď už zas na Dorku, kterou jsem před hodinou vypakovala na víkend k babičce.

Hezkej víkend!

normální pondělí

13:17 volá švagrová, dejme tomu osoba A, vyjíždějí, budou tu s malou B cobydup
13:30 zvonek, bzučákem otvírám, do třetího patra stoupají neteře, C a D, aha, na vás jsem trochu zapomněla, pojďte dál
13:40 zvonek, přichází A s B
13:50 zvonek?! A jo, ještě tahle, dneska výjimečně, takže tu máme E
14:30 D a E jdou do školky pro F
14:43 volá G, matka osob C a D, nese pro D saxofon, z okna chci vysvětlit, že tu teď není, ale  potkávaj se před domem
14:44 C běží dolů s taškou pro D, D odchází do hudebky
14:45 přichází F
15:00 zvonek, přichází E, tys byla ještě v knihovně?
15:30 klíče, přichází manžel, tedy osoba H (aspoň něco sedí)
15:40 zvonek, přichází manžel osoby A, otec osoby B, tudíž osoba I
15:50 do hudebky odchází C, to už je tolik hodin? nechtělas ještě něco jíst?
15:53 volá J, matka osob E a F, ať je pošlu
15:55 odchází E a F
16:00 odchází H
16:05 A a I vzdávají pokus o odchod, B si odmítá přestat hrát, natož odjíždět, tak si aspoň dáte ty čerstvý buchty
16:45 zvonek, z hudebky se vrací D, v ruce rohlík a v žákovský jedničku ze saxofonu
17:00 odchází rodina A B I
17:25 klíče, přichází G
17:33 odchází G a D

Taky vám to připadá naprosto normální?

tohle

prostě miluju

knedlíky s rituálem

Některý jídla jsou obřad. Vlastně všechny, že jo. No ale některý dostanete na talíř a je na vás, jak si je dokončíte, zdokonalíte, prostě co s nima uděláte. Jenže ono to není jedno, je potřeba dodržet určitej postup, a to si teda nedělám srandu. Jinak to pak vůbec nemusí chutnat tak, jak má, může to třeba chutnat jako nějaký úplně jiný jídlo. A to nechceme.
Přiznávám, když jsem poprvý viděla Honzu jíst kynutý ovocný knedlíky, zmocnila se mě bezmála panika. Absolutně nesoustředěnej na ně naházel to, co bylo po ruce, na druhej knedlík si dal ještě něco jinýho, no hrůza.
Takže takhle to nejde, vážení.
Nejdřív cukr. Moučkovej, mňam, pak skořice a hezky to zalejt rozpuštěným máslem. Toho másla prosimvás fakt hodně. Naopak to nejde, i kdybyste se na hlavu stavěli. Pak zakysaná smetana cíleně tak trochu na knedlíky, tak trochu mezi ně. Pak teprve máte dokonalý blbouny. Nebo jak píšou na tabuli před naší masnou: blbouni. (kdo by si je kupoval v masně?!)
Nebo takový brambory na loupačku. Nandáte si je na talíř a už automaticky reagujete: kus másla, dvě lžíce tvarohu, kupičku soli. Oloupat, nakrájet, napichovat, k tomu ukrojit máslo (másla je prostě vždycky potřeba hodně, to si dopište všude), přimáznout k tomu tvaroh, lehce obalit solí. Dobrou chuť!
Radši vám nebudu popisovat, jak je naposled jedl Honza. Omluvil se tím, že je prej dlouho nejed. No já nevim. Tohle se prostě nezapomíná. Ale on prostě asi není tak rituálně založenej jako já, v tom to bude.
Taky máte nějaký jídla, u kterých to jinak nejde?
Pro mě je to ještě krupicová kaše, ale to už by na vás bylo možná moc, tak třeba někdy příště... :)