pondělí

V létě jsme se přestěhovali na venkov. Krajina orlického podhůří a nabídka práce přemohly naše plány užít si první roky manželství v Praze. Pro mě to znamenalo začít do hlavního města dojíždět kvůli zbývajícímu roku studia. Docela jsem se na to těšila - za tři hodiny v autobuse se člověk mnohdy naučí víc, než za celý semestr. Navíc se na sebe budeme s H. těšit, a pravidelně přespávat ve "svém" pokojíčku s plnou penzí poskytovanou rodiči mi taky nebude vadit. 
A tak to přišlo. Prodloužený víkend, kdy je snad celý svět na dovolené a od školy a práce všichni akorát tak odpočívají. Ne tak naše studijní referentky. K čemu odpočinek, že? Je pondělí, 27.9. Odpočívali jsme včera, možná si zítra schrupnem po obědě, když je to volno... Dnes ale, pojďte, milí studenti, na zápis! 
Něměla jsem jinou možnost, prodloužený víkend na chalupě jsme zkrátili na regulérní dálku. Když jsem úspěšně rozdýchala první vlnu nepříčetné zlosti, naplánovala jsem si, že na zápis (9:00 - 11:00) pojedu ranním autobusem v 6:50, na který v blízkém městě navazuje ten do Prahy. Budík nařízený na pátou, na který si nevzpomínám, zřejmě nevěděl, že se ráno potřebuju sbalit, umýt nádobí a celkově dát byt trochu do pořádku. Vzbudila jsem se s nepříjemným tušením v 6:24. Neee!!!! Málem bych zapomněla, že zaspávání v den, kdy to jediné, co opravdu potřebuji, je včas vstát, je pro mě prostě typické.
Spásný nápad: Pojedu později! IDOS ale pozdější spoj, který by mne včas na zápis dovezl, nenachází. Do odchodu z bytu mi tedy zbývalo 13 minut. Během panického pobíhání po bytě jsem v hlavě postupně škrtala jednotlivé položky běžného rána:

• Zdravá, pomalá snídaně? -> Šup s tabulkou čokolády do kabelky! 
• Pečlivé nandání čoček? -> Brýle jsou rychlejší... 
• Vymýšlení nějaké pěkné módní kombinace na sebe? -> Soukám se do džín z víkendu, házím na sebe tričko, co ve skříni nejvíc vykukuje a oblíbenou (=obnošenou) mikinu ze sekáče. (Lituju toho v momentě, kdy se ve škole scházím se svou zakaždéhopočasíavjakékolisituaci elegantní a sexy kamarádkou.)
• Klidné až éterické, postupné vyhledání všeho potřebného k odchodu z domova? 

-> Šest (6!!!!) minut hledám index. Zoufalství mi vhání slzy do očí. Nenávidím svoji schopnost mít ve věcech dokonalý chaos. Mám ho! 

V rychlosti zamykám byt, který se bude ještě dlouho z dnešního rána plného nadávek vzpamatovávat, jen na dolní zámek. Vyhazuji odpadky a smáčená šedým deštěm běžím na zastávku. Až když sedím v autobuse, konečně si vydechnu. Podobné ranní sprinty mi vážně nedělají dobře. Hlava mě bolí, žaludek se ozývá a oči se mi zavírají. 
Při příjezdu na zastávku, kde má čekat přípoj, nás v protisměru míjí autobus s cedulkou PRAHA. WHAT?!?!???? Ne, jen to ne. Copak toho dneska už nebylo dost? Vážně ne?? 
Místní slečny na zastávce mi potvrzují, že "pražák" už opravdu odjel. Nepočkal. V opravdové bezmoci mě napadá zavolat sestře. Představuji si hlasité vyzvánění jejího telefonu a jen tiše doufám, že už nespí (07:05), dovolená - nedovolená. Ranní ptáčata - mé neteře - nezklamaly, Janka je vzhůru a hned mi sesterskou láskou na dálku utírá slzy. Uklidňuje mě, že švagr už zapíná počítač a za chvíli mi zavolají, kdy mi jede něco dalšího. 
Naštěstí za půl hodiny opravdu jelo. Řidiči autobusu, mířícího do Hradce, kterému jsem měla za jízdenku dát 45 korun, se vůbec nelíbila moje tisícovka. Naštěstí se můj den, který nezačal nijak slavně, v tu chvíli ale přehoupl do své lepší části. 
já: "No jo, já vás chápu, ale bankomat drobný nevydává..." 
on: "Tak hlavně že vydává, ne? Che che... V Hradci si rozměníte a pak mi to dáte."
A tak jsem jela autobusem na dluh. Musím říct, že jsem z toho měla zvláštní pocit. Připadala jsem si trochu jako vězeň :-) 
A jak to celé dopadlo? Dobře: zapsali mě a já pokračuji ve studiu, ačkoli se mi v tom snažil zabránit příliš tichý budík, zašantročený index, autobus unesený netrpělivým řidičem, a vlastně tak trochu i manžel, který mě na cestu do Prahy vybavil tisícovkou:-)