Pálivé zklamání aneb Jak se během 6 minut 3x rozčílit

Jak u minulého článku zkušeně poznamenala jedna z mých mnoha zkušených sester, aby z tvořivých lidí něco vypadlo, musí občas zažít nějakou "krizi". Ano, já jednu malou zase zažila:-)

To jsem se zase jednou ocitla spěchající a hladová poblíž mekáče. Protože bych nerada, aby něco podobného museli prožít i další lidé, nebudu tajit, že šlo o (zřejmě novou nebo nově zrekonstruovanou) restauraci u stanice metra Budějovická. Byla jsem tam poprvé, a protože naplnit žaludek nebyla v tu chvíli moje jediná potřeba, chtěla jsem si nejdřív dojít na záchod. Vešla jsem do fast foodu a po krátkém obhlédnutí terénu jsem sešla po schodech dolů, neboť nepřítomnost toalet v přízemí nasvědčovala tomu, že budou v suterénu. K mé radosti tam opravdu byly. U stolku, kde vybírají poplatek, nikdo nebyl, tak jsem rovnou následovala instinkt a šla použít záchod. Když jsem se vracela, u stolku už stála paní výběrčí. Pomyslela jsem si: "Přece nebudu platit tu pětikačku zpětně, to by bylo takový divný, ne? Beztak si jdu koupit jídlo, tak na mě vydělaj i tak." Ve chvíli, kdy jsem kolem ní procházela, jsem ale uslyšela podivný východoevropský přízvuk:
"Zaplatit!".
Otočila jsem se a povídám: "Prosím vás, já mám jen dvoustovku, a navíc si nahoru jdu koupit jídlo..."

(Technická: Na záchodech McDonald´s se platí 5,- a za to dostanete takové potvrzení, za které vám pak při nákupu jejich jídla těch 5,- zase odečtou. Pravděpodobně je to opatření kvůli lidem, co chodí do restaurace pouze na záchod a tržbu z nich jinak nemají.)

Trvala ale na svém. "Jóó, zaplatit!!"
"Říkám vám, že si jdu teď hned koupit jídlo, tak mě nemusíte kasírovat!"
"Co?"
"Ale nic."
"Já vrátím na stovky!"
"Ach jo...", rezignovala jsem.
Vrátila mi v deseti a pětikorunách, podala mi slevový lísteček a na znamení vítězství mi umožnila spatřit své stříbrné zuby. To nemuselo bejt...
Připadalo mi nesmyslné, aby mi tak složitě vracela, zvlášť když v době, kdy jsem na záchod přišla, nebyla tam, kde měla být, aby mě mohla zkasírovat.
Když na mě pak přišla řada u pokladny, poprosila jsem slečnu brigádnici o jeden cheesburger.
"Pikant?"
"Ne, normální." Pikantní jídlo nemám vůbec ráda.
Spolu s připravenými patnácti korunami jsem slečně za pokladnou podala i slevu od záchodové výběrčí daní. Nijak jsem si ten lístek neprohlížela, ale slečna prodávající se při pohledu na něj zarazila a sdělila mi, že včerejší slevy neuznávají.
"Včerejší?? Ale já ho dostala před minutou od vaší kolegyně, která po mě navíc chtěla zaplatit zpětně..."
"Opravdu? Aha... Paní vedoucí, mám tady včerejší slevu, prý ji slečna dostala teď, ale to už neplatí, že?"
Vedoucí: "To není možné, že by dostala teď se včerejším datem. To bohužel nemůžeme uznat."
Já konsternovaná: "Cože? Ale já jsem tam TEĎ byla! Ještě mám mokrý ruce od mytí - nefunguje vám vysoušeč!"
Vedoucí: "Hm... no, tak já tam dojdu a jestli mi kolegyně potvrdí, že jste tam teď byla, tak je to v pořádku."
A co mám jako teď dělat? - blesklo mi hlavou. Čekat s hamburgerem v ruce, až mě stříbrnozubá hajzlbába, která ani neumí slušně a česky požádat o zpětné zaplacení poplatku za záchod, zapře a budu jak pitomeček doplácet americkému fast-foodovému velikánovi pětikačku???
Moje zmatení bylo zřejmě dost viditelné, protože mi slečna pokladní mile pověděla, že pokud mám čisté svědomí, můžu samozřejmě hned jít. Poděkovala jsem a aniž bych čekala na verdikt vedoucí směny, odešla jsem.
Na eskalátorech vedoucích do metra jsem se zakousla do bezmála vybojovaného "číze". Při druhém kousnutí mě napadlo, že v něm není ten stejný kečup, jako býval dřív, že možná změnili recepturu a že jsem trochu zklamaná. Když už jsem nastupovala do metra, došlo mi, že jím cheesburger PIKANT. Během mžiku mi začly slzet oči, téct z nosu a potila jsem se děsným horkem. Ne nadarmo nemám ráda pálivé jídlo!

Samozřejmě jsem v tu chvíli jako naschvál neměla čtyři ruce jako obvykle, abych mohla jednou hledat kapesník, druhou se během jízdy držet, třetí se napít a ve čtvrté mít zavazadlo. Marně jsem se snažila zahnat oheň v dutině ústní představou, že se napiju, až vystoupím... To nefungovalo. Byla jsem fakt naštvaná. Proč si tu novou, pikantní omáčku, třeba nějak neobarví, aby bezpečně věděli, jakej hamburger zrovna dělaj?? Půlka cheeseburgeru, na který jsem se těšila, skončila v nejbližším odpadkovém koši na Hlavním nádraží. Tak jestli tohle je jejich záměr, aby člověk zaplatil víc, než kolik opravdu sní, tak jim to vyšlo dokonale.

Nejvíc mě ale naštvalo, že už jsem neměla čas se vrátit a - jak s oblibou říkají jistí členové naší rodiny - vomlátit jim to vo hlavu :-))))