Po 27 letech života bez odličovače očí si kupuju rovnou dva a nechápu, proč až teď. Nepřejte si vědět, jak jsem dosud žila.
Nekomentuju odmlku, skluz, všechno to, co bylo, zůstane nevyřčený, ale furt jsme, jsme spolu a rádi, a bude nás zase víc, těším se, jsem napnutá, zvědavá, skoro jak poprvý, ani jsem to tak nečekala. Unavený období se jako naschvál potkalo s koncem poledního spánku, krutá realita, celej den spolu, o něco víc vztekání a scén, zvyknout si chvíli potrvá nám oběma. Ještě že to prokládá těma záchvatama smíchu, o kterejch jsem si vždycky myslela, že přijdou mnohem pozdějc. Ale ona je má jak doping, každej den potřebuje svoji dávku.
Parkety máme pokrytý puzzlema, celý dny u toho sedí, zpívá si, skládá. Neúnavně, nadšeně, soustředěně, není to tak dlouho, co pomalu nevěděla, co s tím.
Při jedněch sobotních nákupech potkávám snad čtyřikrát stejnou ženu v dokonalým svetru. Napopátý mi to nedá, sbíhám eskalátory, klepu jí na rameno, pardon, ale chci váš svetr, odkud ho máte? Koupila ho před rokem (nee!) a jeho původ mi popisuje jako vymakanej úkol do noční bojovky na táboře. Ale já jsem odhodlaná a MÁM HO!! I s historkou:-) Možná nejdražší svetr v mým životě, kupuju totiž téměř výhradně jen ty, jejichž cena nepřesáhne 89 Kč v našem sekáči. Ale nelituju a chci ho ve všech barvách a už nesvlíkat. A nebudu svině, takže Tezenis, dámy! Zas tolik svetrů tam nemaj, hledejte ten dokonalej.
Nedávno jsem zas zažila tu bolest z dětství, kdy rozmrzaj namodralý prsty u nohou. Vždycky se mi vybaví přeskáče, nivea na obličeji, tatranka v kapse, žádný nadšení a nadšenej tatínek. Chudák.
Těším se na jaro, na svetrový pončo přes břicho, na nový bosý boty (jo, jdu do toho!) a teď už zas na Dorku, kterou jsem před hodinou vypakovala na víkend k babičce.
Hezkej víkend!
pátek 5. února 2016
pondělí 25. ledna 2016
normální pondělí
13:17 volá švagrová, dejme tomu osoba A, vyjíždějí, budou tu s malou B cobydup
13:30 zvonek, bzučákem otvírám, do třetího patra stoupají neteře, C a D, aha, na vás jsem trochu zapomněla, pojďte dál
13:40 zvonek, přichází A s B
13:50 zvonek?! A jo, ještě tahle, dneska výjimečně, takže tu máme E
14:30 D a E jdou do školky pro F
14:43 volá G, matka osob C a D, nese pro D saxofon, z okna chci vysvětlit, že tu teď není, ale potkávaj se před domem
14:44 C běží dolů s taškou pro D, D odchází do hudebky
14:45 přichází F
15:00 zvonek, přichází E, tys byla ještě v knihovně?
15:30 klíče, přichází manžel, tedy osoba H (aspoň něco sedí)
15:40 zvonek, přichází manžel osoby A, otec osoby B, tudíž osoba I
15:50 do hudebky odchází C, to už je tolik hodin? nechtělas ještě něco jíst?
15:53 volá J, matka osob E a F, ať je pošlu
15:55 odchází E a F
16:00 odchází H
16:05 A a I vzdávají pokus o odchod, B si odmítá přestat hrát, natož odjíždět, tak si aspoň dáte ty čerstvý buchty
16:45 zvonek, z hudebky se vrací D, v ruce rohlík a v žákovský jedničku ze saxofonu
17:00 odchází rodina A B I
17:25 klíče, přichází G
17:33 odchází G a D
Taky vám to připadá naprosto normální?
13:30 zvonek, bzučákem otvírám, do třetího patra stoupají neteře, C a D, aha, na vás jsem trochu zapomněla, pojďte dál
13:40 zvonek, přichází A s B
13:50 zvonek?! A jo, ještě tahle, dneska výjimečně, takže tu máme E
14:30 D a E jdou do školky pro F
14:43 volá G, matka osob C a D, nese pro D saxofon, z okna chci vysvětlit, že tu teď není, ale potkávaj se před domem
14:44 C běží dolů s taškou pro D, D odchází do hudebky
14:45 přichází F
15:00 zvonek, přichází E, tys byla ještě v knihovně?
15:30 klíče, přichází manžel, tedy osoba H (aspoň něco sedí)
15:40 zvonek, přichází manžel osoby A, otec osoby B, tudíž osoba I
15:50 do hudebky odchází C, to už je tolik hodin? nechtělas ještě něco jíst?
15:53 volá J, matka osob E a F, ať je pošlu
15:55 odchází E a F
16:00 odchází H
16:05 A a I vzdávají pokus o odchod, B si odmítá přestat hrát, natož odjíždět, tak si aspoň dáte ty čerstvý buchty
16:45 zvonek, z hudebky se vrací D, v ruce rohlík a v žákovský jedničku ze saxofonu
17:00 odchází rodina A B I
17:25 klíče, přichází G
17:33 odchází G a D
Taky vám to připadá naprosto normální?
neděle 16. srpna 2015
pondělí 10. srpna 2015
knedlíky s rituálem
Některý jídla jsou obřad. Vlastně všechny, že jo. No ale některý dostanete na talíř a je na vás, jak si je dokončíte, zdokonalíte, prostě co s nima uděláte. Jenže ono to není jedno, je potřeba dodržet určitej postup, a to si teda nedělám srandu. Jinak to pak vůbec nemusí chutnat tak, jak má, může to třeba chutnat jako nějaký úplně jiný jídlo. A to nechceme.
Přiznávám, když jsem poprvý viděla Honzu jíst kynutý ovocný knedlíky, zmocnila se mě bezmála panika. Absolutně nesoustředěnej na ně naházel to, co bylo po ruce, na druhej knedlík si dal ještě něco jinýho, no hrůza.
Takže takhle to nejde, vážení.
Nejdřív cukr. Moučkovej, mňam, pak skořice a hezky to zalejt rozpuštěným máslem. Toho másla prosimvás fakt hodně. Naopak to nejde, i kdybyste se na hlavu stavěli. Pak zakysaná smetana cíleně tak trochu na knedlíky, tak trochu mezi ně. Pak teprve máte dokonalý blbouny. Nebo jak píšou na tabuli před naší masnou: blbouni. (kdo by si je kupoval v masně?!)
Nebo takový brambory na loupačku. Nandáte si je na talíř a už automaticky reagujete: kus másla, dvě lžíce tvarohu, kupičku soli. Oloupat, nakrájet, napichovat, k tomu ukrojit máslo (másla je prostě vždycky potřeba hodně, to si dopište všude), přimáznout k tomu tvaroh, lehce obalit solí. Dobrou chuť!
Radši vám nebudu popisovat, jak je naposled jedl Honza. Omluvil se tím, že je prej dlouho nejed. No já nevim. Tohle se prostě nezapomíná. Ale on prostě asi není tak rituálně založenej jako já, v tom to bude.
Taky máte nějaký jídla, u kterých to jinak nejde?
Pro mě je to ještě krupicová kaše, ale to už by na vás bylo možná moc, tak třeba někdy příště... :)
Přiznávám, když jsem poprvý viděla Honzu jíst kynutý ovocný knedlíky, zmocnila se mě bezmála panika. Absolutně nesoustředěnej na ně naházel to, co bylo po ruce, na druhej knedlík si dal ještě něco jinýho, no hrůza.
Takže takhle to nejde, vážení.
Nejdřív cukr. Moučkovej, mňam, pak skořice a hezky to zalejt rozpuštěným máslem. Toho másla prosimvás fakt hodně. Naopak to nejde, i kdybyste se na hlavu stavěli. Pak zakysaná smetana cíleně tak trochu na knedlíky, tak trochu mezi ně. Pak teprve máte dokonalý blbouny. Nebo jak píšou na tabuli před naší masnou: blbouni. (kdo by si je kupoval v masně?!)
Nebo takový brambory na loupačku. Nandáte si je na talíř a už automaticky reagujete: kus másla, dvě lžíce tvarohu, kupičku soli. Oloupat, nakrájet, napichovat, k tomu ukrojit máslo (másla je prostě vždycky potřeba hodně, to si dopište všude), přimáznout k tomu tvaroh, lehce obalit solí. Dobrou chuť!
Radši vám nebudu popisovat, jak je naposled jedl Honza. Omluvil se tím, že je prej dlouho nejed. No já nevim. Tohle se prostě nezapomíná. Ale on prostě asi není tak rituálně založenej jako já, v tom to bude.
Taky máte nějaký jídla, u kterých to jinak nejde?
Pro mě je to ještě krupicová kaše, ale to už by na vás bylo možná moc, tak třeba někdy příště... :)
pondělí 22. června 2015
pondělí 15. června 2015
zase spokojeně spolu
Už je to skoro měsíc, co jsem fotila tyhle fotky. Vzácný momenty, bezmála po roce konečně zas ségru na letišti obejmout, společně se zasmát, společně se rozčilovat, sdílet mateřskou únavu. Na to jsme čekaly, ale realitu jsme úplně nedomyslely.
Takže v půl sedmý ráno vyčerpaně ležet v posteli rodičů a předstírat, že nejsme, snažíme se ty mimina nadšeně poslat někam jinam (no honem běž s dědou připravit snídani! jé, slyšíš, jak se babička fénuje?), naprosto nekontrolovaně se nám zavíraj oči, hystericky se smějem, vyměňujem si děti v rámci zachování posledních zbytků zdravých rozumů.
Kluci jsou rozhozený z časovýho posunu, neřízeně na střídačku usínaj, nebo naopak spát odmítaj. Dorka se ochotně přidává, celej náš systém (milovanej) se hroutí, režim padl, každý den doufáme, že snad už zítra, už zítra to možná bude normální, ale radši nic neplánujem.
Tak se válíme doma, hrajem si a jíme, a je to jedno, je to tak stejně nejlepší, chtěly jsme bejt spolu a to jsme, na to jsme čekaly. Zpíváme starý songy, smějem se vlastní únavě a rezignaci, mozky nám měknou v přímým přenosu.
Tak zas příště, třeba příště to bude lepší, a jestli ne, tak neva, bylo to dokonalý, Lucinko!
čtvrtek 7. května 2015
mimochodem
Když jsem byla malá, ptala jsem se maminky, jestli až vyrostu, budu vypadat jako Pavla. Už si nepamatuju odpověď, ale jistý je, že bych tak vypadat chtěla i teď. Pavla je nejlepší kámoška mojí starší ségry, kterou si občas bez dovolení půjčuju. Jenže ona není jenom krásná. Ona je mnohem víc, ale hlavně děsně šikovná floristka. Měla jsem nedávno tu čest dělat web pro její nově vznikající tak trochu jiný květinářství.
Tuhle krásnou kytku jsem od ní včera dostala k narozeninám, ačkoli jsem já na ty její dost trapně zapomněla. (Ale říkala, ať to neřešim, tak to budu aspoň předstírat.) Musim se na tu vázu plnou nádhery furt dívat a Dorotka vyžaduje opakovaný očichávání jednotlivejch květů.
Pavla váže kytky taky pro kavárnu Jiný kafe, kterou si na podzim otevřela moje láska Klára se svým manželem. Tu doporučuju navštívit, až budete třeba projíždět Dobruškou a přepadne vás chuť na něco fakt dobrýho. Jako dost velkej bonus navíc považuju osobitej interiér a příjemnou hudbu.
Pokud bydlíte daleko a nemůžete se osobně přesvědčit o tom, co Pavla s kytkama umí, přece jen stojí za to občas nakouknout na její stránky, nechat se nadchnout a inspirovat fotkama její práce. Navíc píše blog!
Mám prostě talentovaný kamarádky... Díky, holky!
Tuhle krásnou kytku jsem od ní včera dostala k narozeninám, ačkoli jsem já na ty její dost trapně zapomněla. (Ale říkala, ať to neřešim, tak to budu aspoň předstírat.) Musim se na tu vázu plnou nádhery furt dívat a Dorotka vyžaduje opakovaný očichávání jednotlivejch květů.
Pavla váže kytky taky pro kavárnu Jiný kafe, kterou si na podzim otevřela moje láska Klára se svým manželem. Tu doporučuju navštívit, až budete třeba projíždět Dobruškou a přepadne vás chuť na něco fakt dobrýho. Jako dost velkej bonus navíc považuju osobitej interiér a příjemnou hudbu.
Pokud bydlíte daleko a nemůžete se osobně přesvědčit o tom, co Pavla s kytkama umí, přece jen stojí za to občas nakouknout na její stránky, nechat se nadchnout a inspirovat fotkama její práce. Navíc píše blog!
Mám prostě talentovaný kamarádky... Díky, holky!
