nuda ... aneb jak dlouho ještě?

Sedím sama v nové malé učebně Katedry francouzského jazyka a literatury. Díky vstřícnosti naší tajemnice a odbornice na latinu v jedné osobě, mám možnost napsat si 2.pokus zápočtového testu, ačkoli jsou vypsané termíny dávnou minulostí. Posadila mě sem s testem, propiskou, slovníčkem a klíčem. Mám hodinu a půl a žádnou možnost, jak se dovědět, kolik je hodin. Test jsem napsala rychle a to jsem se ještě krotila, abych vyplňovala pomalým tempem.
Už se tu dobrou půlhodinu solidně nudím a přemýšlím, jak dlouho tu už asi jsem. Hm... nezbývá mi, než čekat, až se paní PhDr. vrátí z jednání a vysvobodí mne.

Vlezlou myšlenku - zapnout si jeden z počítačů určených pro studenty - jsem v podstatě hned zavrhla. Sice bych se jen podívala, kolik je, ale ... ne, to ne ... pracovat se tady smí pravděpodobně jen s vědomím někoho "vyššího".
Otevřeným oknem mi sem vane příjemný vzduch s příslibem jara. Venku je krásně. Ale já se tu nudím. Tašku s věcmi mám v kabinetu, jinak by mě samozřejmě zachránil mobil, jehož schopnost přenášet hovory mi v tuhle chvíli připadá opravdu dokonalá.

Občas se projdu po místnosti, koukám na mapy a snažím se z nich vytěžit maximum znalostí o Francii. Většinou ale stejně moje úsilí končí myšlenkami na jarní pobyty, které mě tam letos čekají.
Houpu se na židli a pohrávám si s představou, jak by bylo trapné, kdyby mě tu PhDr. našla na zemi s rozbitou hlavou. Přestávám se houpat na židli.
Pokouším se soustředit na zvuky Prahy. Chci zachytit jakékoli kostelní zvony, abych si mohla aspoň touto cestou ujasnit, jak dlouho tu už takhle uvažuju. Nezaregistrovala jsem zatím ani BIM.


Ještě že tu je hromada těch čistých papírů. Už mám napsané 3 články na blog, seznam jídel, na která potřebuji maminčiny recepty a několik cizích slov, který Češi vyslovují špatně a mě to irituje.
Docela mě láká porušit bělost tabule, kterou mám za zády. Tahle idea mě ale záhy opouští díky možným důsledkům. Za prvé - neumím kreslit a za druhé - nevím, jak by se PhDr. tvářila, kdyby mě tu přistihla u počmárané tabule. Přeci jen už nejsme na základce, že jo...
Už dlouhou chvíli pozoruju mladého tmavovlasého muže, jehož hlava se opakovaně objevuje ve střešním okně protějšího domu. Nechápu, co dělá, že musí pořád takhle nutkavě vykukovat ven. Vytvořila jsem několik teorií:
1) Je to malíř. Bohém. Zrovna pracuje na skice pražských komínů a antén. V budoucnu bude tato olejomalba slavná a dražená za miliony eur.
2) Posílá anonymní esemesky někomu naproti a takhle si podle výrazu neznámého adresáta ověřuje, že volí pro své zprávy ta správná slova.
3) Je to prase, který má doma takovej smrad, že se musí každou chvíli nadechovat oknem.
4) nevím ... nevím, do háje, proč to dělá?!?!?


Vysvobodila mě.