Denní můra aneb Něco opravdu směšného

Dnes nadešel onen významný den, kdy jsem si musela konečně přiznat, že jsem strašpytel. Stalo se to následovně:

Po neúspěšné zkoušce ze stylistiky jsem přišla domů s dobrou náladou, uvařila jsem si svůj oblíbený čaj a k svačině jsem zvolila chleba se šunkou. Usadila jsem se ke svému pracovnímu stolu a odhodlaně jsem se pustila do svačiny a do literatury ke zkoušce z filozofie. Nepřečetla jsem ani první dva řádky o pedagogické antropologii, když mi najednou cosi proletělo kolem ucha s podivným zvukem. Zvedla jsem okamžitě hlavu a spatřila - dle mého velice subjektivního názoru - obrovskou můru, která se usadila na hraně poličky mého psacího stolu, přesně nad hrnkem s čajem. To, že jsem se šíleně lekla, je snad lidské a pochopitelné. Během několika setin vteřiny jsem vyskočila ze židle a s hrůzou v očích jsem rychle couvala pryč od stolu. Z bezpečné vzdálenosti jsem pak na to stvoření zírala a přemýšlela, proč musel tatínek zrovna před pár minutami odejít. Nenapadlo mě nic jiného, než zavolat příteli na telefonu, který ode mě v tu chvíli byl vzdálen hodinu cesty a nemohl mi tudíž nijak pomoct. Dlouho jsem seděla na posteli a každých 20 vteřin pohledem kontrolovala trajektorii můřiných cest po mé poličce. Když tu najednou ...

No, tak to by stačilo, už teď máte dost podnětů k tomu, abyste si ze mě dělali legraci. Dopadlo to dobře.
Fascinuje mě, jak je možný, že člověka může tak malý (podle mě bylo teda VELKÝ!!) stvoření paralyzovat tak, že není schopnej udělat směrem k němu ani krok. Nedokázala jsem si dojít ani pro ten chleba se šunkou, na kterej jsem měla takovou chuť. Byl moc blízko obávanému hmyzu. Když se člověk něčeho bojí, asi to prostě nedokáže jen tak překonat. Tohle je vážně blbost, já vím... :-)

Chtěla jsem vám ukázat, jak asi vypadala, ale už při tom prohlížení obrázků, které mi našel google, se klepu odporem. Takže nic nebude:-)

j´aime aller à pied ...

... ráda chodím pěšky... akorát na to často zapomínám. A tak jsem dneska vzala jednoho ze svých nejlepších přátel (můj foťák) a cestu karlínským tunelem, stejně jako setkání mládeže, které následovalo, jsem řádně zdokumentovala. Tak prosím - malá ochutnávka:k těmhle zvonkům mám velice osobní a teď už nostalgický vztah... prostřední z těchto jsem zmáčkla hodněkrát... nevím kolikrát, ani kdy naposled... ale přesně si vybavuju den, kdy jsem tam zazvonila poprvé... 13.listopadu 2007:-)

modelka bára:-)

prohlédněte si ty výrazy... :-)

bára se rozčiluje...

... ale uklidňuje ji babiččina otevřená kabelka, ve které se může hrabat... :-)

prvomájové eReR

1.+2. bára na klouzačce
3. honza, já, janka ... jíme:-)
4. matěj
5. adélka, terezka, julča v bráně při fotbale
6. majda se houpe
7. bára jí bobíka

danke, du bist prima! *

*neumím německy, ale často tak mluvím... "danke, du bist prima!" je moje oblíbená věta, bylo mi líto ji nepoužít, už ke mně totiž tak trochu neodmyslitelně patří... :-)

Byla jsem s našima v Rakousku, abych si užila trochu toho alpského sněhu a nějak jsem pozapomněla dát sem pár fotek. Aby nepřišli zkrátka ani chtiví čtenáři, trošku tu dovolenou zhodnotím.

Upřímně řečeno, ten alpskej sníh tentokrát nebyl nic moc. Ona vlastně celá zima byla dost teplá, takže jsme v březnu těžko mohli čekat skvělý sněhový podmínky... V lecčems byl ten tejden dobrodružnej, začalo to už cestou. Porucha naší Felicie (jinak samozřejmě ve výborném technickém stavu) 50 km před cílem nás trošku vykolejila, ale kupodivu nám neubrala na náladě, protože šlo všechno celkem rychle a než jsme se stihli upéct v autě na dálnici (byl to totiž jeden ze dvou dní, kdy bylo krásně), přijel pro nás tahač (říká se tomu tak?).

Byl to fakt zážítek, když nás na to nakládali - ano, my jsme seděli uvnitř našeho auta! :-) mám z toho dokonce reportážní video, ale je to poměrně soukromá rodinná záležitost, takže si ho můžete leda tak představovat. Jak později zjistili zruční němečtí automechanici v servisu, šlo jen o malou závadu, která šla snadno vyřešit a nebyla naštěstí ani finančně příliš náročná.

Další dobodružství - začla jsem pít kafe! (doufám, že aspoň několik z vás se upřímně podivilo... to bude asi tím, že mně znáte...) Já vím, nic na tom není, ale já jsem si na tom skoro zakládala, že kávu nepiju. Tak teď už mi zbejvá jen to pivo.
První den na sjezdovce jsem měla radost, že zvládám výstup z lanovky, aniž bych spadla. Dřív to pro mě byla poměrně stresující záležitost, takže jsem to považovala téměř za úspěch. Asi aby to nebylo tak jednotvárný, začla jsem padat z lanovky těsně po nástupu. Zní to dramatičtějí, ale ve skutečnosti to nebylo tak hrozný. Pravda, během onoho volného pádu jsem měla v očích i na rtech (a já nevím, kde všude ji ještě člověk může mít) smrt, ale nakonec jsem vyvázla bez větší újmy na zdraví.

Jo a taky jsem se ujistila, že opravdu nesnáším přelaďování autorádia v německy mluvící zemi. Možná to nezní nijak dobrodružně, ale věřte mi, že i tahle malichernost může zapříčinit přímo adrenalinovou jízdu autem:-) Doufám, že tohle resumé týdnu v alpách s rodičema nezní moc negativně. Ve skutečnosti jsme si to tam moc užili:-)

KDO mi leží na srdci <3

Pravdou je, že ač byste podle záhlaví této stránky mohli soudit jinak, nemám ani trochu tendence zveřejňovat prostřednictvím internetu nějaké své výlevy, niterné pocity a už vůbec se nehodlám svým (často anonymním) čtenářům s čímkoli osobnějším svěřovat. Nemám v plánu tyto své záměry ani v nejmenším měnit. Následující fotografie považujte za výjimku, která moje nepsané pravidlo potvrzuje.

Už s tím bojuju dlouho... a nakonec jsem podlehla. Podlehla jsem svojí radosti a potřebě se o ni podělit s ostatními. A třeba i s těmi, kteří sem brouzdají inkognito.

Prostě miluju Honzu:-)

... a mám se s ním krásně!

ač nerada, musím uznat, že fotografie v tomto příspěvku nejsou kdovíjaké umělecké počiny.
(ne že by jimi mé ostatní výtvory byly...)
omluvte tedy, prosím, sníženou kvalitu a pochopte, že jsem většinu (4) z toho fotila, ačkoli se na fotce nacházím... a ne, nejsou to samospouště:-)

tik tak tik tak tik tak tik tak

tak se mi konečně naskytla ideální příležitost, abych mohla říct, jaký to je, když má člověk zkouškový období. upřímně řečeno mě to nebaví a těším se, až to všechno budu mít za sebou (pokud to všechno dobře vyjde, tak mě čeká už jen jedna zkouška). na druhou stranu se tak trochu - opravdu jen decentně - těším na zkoušky v dalším semestru, protože tajně doufám, že budu poučená z chyb, který jsem teď udělala při přípravě na testy a ústní;-)

fascinuje mě, jak máme často - my, lidé - dojem, že i když děláme hodně věcí, věnujeme se spoustě zájmů a lidí, tak se v našem životě neděje nic převratného. žádné změny se nekonají, významné události se nám vyhýbají, ... a pak se najednou ohlédneme zpět a zjišťujeme, že je všechno úplně jinak než před týdnem, měsícem, rokem, ... jakto, když se za celou tu dlouhou dobu vlastně NIC nestalo? není to trochu divný? já myslím, že je:-)

no nic, jdu se učit...

1.+3. litomyšl
2. klíč od mojí skříně

vánoční r.r.

1. focení u stromečku: "tvařte se přirozeně..."

2. poslední úpravy před štědrou večeří
3.-5. barborka:-)