Archiv

čtvrtek 2. října 2008

Moje nekončící roztomilost aneb Jak si vydělat 30 Kč

To bylo tak: v úterý jsem se vracela z Opočna domů, do Prahy. Jediný odpolední "pražák" jezdí v 15:22, což bylo na můj vkus moc brzo - chtěla jsem se ještě vidět s neteří Adélkou, která šla ze školy rovnou do kroužku tancování a ten končil ve tři hodiny. Našla jsem si proto autobus, který jel přesně o hodinu později a navazoval na něj v Hradci spoj do Prahy.

To všechno by bylo v pořádku. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem v Opočně nastoupila a řidič mě zkasíroval. Abyste se v tom mohli zorientovat a prožít se mnou můj obrovský trapas, prostudujte si, prosím, následující údaje:

Přímá cesta autobusem z Opočna do Prahy (přes Hradec): 110 Kč
Cesta z Opočna do Hradce: 46 Kč + cesta z Hradce do Prahy: 98 Kč = 144 Kč

Ani to by nebylo tak hrozné - cesta dražší o pár kaček člověka nezabije, že? Taky jsem si to ze začátku myslela. (Nebojte se, nezabila mě.) Horko mě polilo ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že mi v peněžence na cestu z Hradce do Prahy zůstalo cca 65 Kč. Ano, bylo velice hloupé se domnívat, že mi bude stačit obvyklá suma, i když jedu úplně jiným spojem.

Začla jsem usilovně přemýšlet, co budu dělat. Zavolala jsem ségře, nastínila jsem jí moji záviděnínehodnou situaci a poprosila jsem ji, aby mi na netu zjistila, kolik budu ještě potřebovat peněz. Její odpověď byla nepříznivá: 88 Kč + zavazadlo 10 Kč = 98 Kč.

Znamenalo to, že musím NĚKDE rychle sehnat 30Kč. Výborně, řekla jsem si, ale kde??

Když jsem vystoupila
v Hradci z autobusu a přesunula se na nástupiště, ze kterého měl jet spoj do Prahy, pečlivě jsem si začala prohlížet mé budoucí spolucestující a snažila se rychle odhadnout, kdo z nich by mohl být nejsolidárnější vůči mladý huse, která si trapně nenechala žádnou finanční rezervu... Celá jsem se nervozitou klepala a jediný, co mi pořád kolovalo hlavou bylo: "To je tak STRAŠNĚ trapný...!!!" Pokoušela jsem se uchlácholit tím, že nevypadám jako žebrák ani jako bezdomovec a navíc mám přes rameno brašnu na foťák s nápisem Nikon. Kupodivu mě to moc neuklidnilo, spíš naopak, protože - když má někdo takovou drahou věc, proč mu chybí blbejch třicet kaček???

Čas neúprosně běžel a lidé začali nastupovat do autobusu. Když jsem se celá ztuhlá se svou prosbou přitočila k paní středního věku, ani nehla brvou a odpálkovala mě, že tolik peněz rozhodně nemá. Hm... zajímavý. Kurník! Přeci si o to neřeknu mladýmu pěknýmu klukovi!!! No, jiná možnost nebyla. Druhý pokus byl naštěstí úspěšný. Sympatický cestující mi při placení jízdenky nastavil dlaň s penězi, ať si vezmu, kolik potřebuju. Poděkovala jsem mu asi tisíckrát a slibovala mu, že se s ním kdykoli sejdu a peníze mu vrátím. Myslela jsem to vážně - bez něj bych asi zůstala trčet v Hradci kvůli pár korunám. On ale jen mávl rukou a říkal takový to "v pohodě, simtě..." ;-)

Po cestě plné přemýšlení, co bych mu za to mohla dát (napadla mě akorát moje svačina a pití:-)), jsem vystoupila na Černém Mostě a do centra pokračovala metrem. Tam už ze mě opadly nervy z trapného zážitku a přemýšlela jsem nad školou, prací, prostě nad běžnými věcmi. Začala jsem taky uvažovat, kolik mám našetřeno na notebook a kolik mi zbývá, abych ho v prosinci zaplatila. V duchu jsem přepočítávala peníze, které mám doma a vzpomněla si, že jsem před pár dny půjčovala poněkud větší sumu Honzovi na zaplacení zálohy na koleji. Dva dny na to mi to vrátil a já si to zastrčila do postranní kapsičky peněženky, abych to neměla na očích a nechtěla z toho utrácet. (Jak chytré!!)


"Já jsem taková kráva!!!!" Na víc jsem se nezmohla. Celá ta směšná historka se vůbec stát nemusela, kdybych si cestou do Hradce vzpomněla na peníze v postranní příhrádce. Nevěděla jsem, jestli se v tom metru mám začít smát nebo si nadávat ještě víc.

Ve chvíli, kdy jsem mladého sympatického cestujícího prosila o 30 korun, jsem v peněžence měla 2700,-. No nezabili byste mě?? :-D


pátek 12. září 2008

zpravodajství z Pekingu

Máte tu čest sledovat letošní paralympiádu očima samotného tiskového mluvčího ...

stačí KLIKNOUT NA TYHLE PÍSMENKA:-)

středa 10. září 2008

ó, jak jsi roztomilá!

Protože slovo "zkouška" vychází ze slovesa "zkusit", šla jsem dnes na test z Úvodu do teorie literatury. Musím upřímně přiznat, že jsem moc motivace do učení neměla. Za 1) je září a zatím nejsem moc zvyklá tento měsíc věnovat studiu; za 2) zmíněný předmět nemusím teď splnit, protože ten 1 (!!!) ubohý kredit, který bych za něj dostala, mi nijak nepomůže; za 3) z předešlých termínu této zkoušky bylo 80% mých spolužáků vyhozeno a já se moc dobře znám na to, abych se naivně domnívala, že zrovna já budu mezi těmi šťastnými, kteří testem projdou, tudíž - ano, vím, že bych tak k tomu přistupovat neměla, ale stalo se - jsem veškeré své šance předem zavrhla.

Přesně podle našich očekávání byl test o milión procent těžší, než jeho předchozí varianta. Měli jsme vážně pocit, že si z nás paní PhDr. dělá dobrý den, protože jsem otázkám buď nerozumněla ani se slovníkem, nebo jsem o ničem podobném, co v nich bylo zmíněno, nikdy neslyšela ani nečetla. Nezbývalo mi nic jiného, než se zabavit jinak.

Hned po detailním pozorování staré špíny v klávesnici na mém stole jsem nejvíc času strávila pohledem na mapu, která visela přede mnou na stěně. Řekla jsem si - když už nic jiného, tak se dneska aspoň trochu lépe zorientuju v mapě Francie. Po dlouhých minutách urputného hledání jednoho malého městečka, které za normálních okolností v mapě bez větších problémů najdu, jsem našla akorát Brusel. Napadlo mě proto podívat se na název mapy v jejím levém horním rohu. Stálo tam: BELGIEN - NIEDERLANDS - LUXEMBURG.

Připadala jsem si opravdu stoprocentně roztomilá. Takhle totiž eufemisticky nazývají mé kamarádky z HK blbce. Ale tak co, jsem blonďatá, tak na to mám tak trochu právo...

sobota 9. srpna 2008

Čechy krásné... aneb Jak vyhnat turisty z Jizerských hor

Dneska jsem se vrátila z Jizerskejch hor, kde jsem byla na dovolený s pardubickým sborem. Měli jsme se tam moc pěkně, tamní příroda mě fascinovala, stejně jako ty krpály, který jsme museli šlapat na kolech:-)

Jak už jsem zmínila, měli jsme s sebou kola, na kterejch jsme podnikli dva výlety (30 a 40 km) a řekla bych, že oba jsou nezapomenutelný. O tom prvním jsme pak ještě často mluvili hlavně díky nechtěný zajížďce, posléze povýšený na „Řehákův okruh“, kterou jsme se po hodině jízdy vrátili tam, kde jsme už byli a kam jsme vážně znovu jet nechtěli… :-) Druhá vyjížďka se nám vryla do paměti pro výhledy, který jsme díky krásnýmu počasí měli, taky kvůli tomu výbornýmu borůvkovýmu koláči, kterej jsme si dali k večeru na Hřebínku a v neposlední řadě díky jedné zdánlivě nenáročné zatáčce někde u Hrabětic v podání Janky a jejího „Jééééééé…“ :-)

Dost podstatnou roli v našich výsledných dojmech z Libereckého kraje hrálo turistické a dopravní značení, které má v těchto místech velice podprůměrnou až nedostačující podobu. Trasy a odbočky vyznačené na mapě jsme za žádnou cenu nemohli najít. Na silnicích např. směrem z Liberce do Jablonce to je taky dobrodružný – na jedný křižovatce se člověk zaraduje, že je tam směr, kterým jet, ale co je to platný, když u následujících 2 rozcestí žádný značení není… Připadalo mi to občas jako vtip. Moc jsme se u toho ale nezasmáli, spíš nám to celou dovolenou znepříjemňovalo a nazvali jsme to sami pro sebe způsobem, jak vyhnat turisty z Jizerských hor;-)

Rozhodně nejzábavnějí stráveným odpolednem bylo to středeční, kdy jsme vyrazili do Janova nad Nisou na letní bobovou dráhu. Jezdilo to pěkně, ale neměla jsem úplně bezpečnej pocit… Jsem asi rozmazlená – naposledy jsem na něčem podobným byla ve švýcarském Lenzerhaide a tam to přeci jen mělo jinou úroveň…
Vedle bobový dráhy byla ale ještě takový gumový nafukovadlo, vypadalo to jak obrovská peřina… Neodolali jsme možnosti takovýho vybití a hlavně tý ceně – za 30Kč jsme mohli blbnout, jak dlouho jsme chtěli. Strávili jsme tam asi hodinu a úplně z nás lilo. Na původně plánovaný výlet už jsme neměli chuť, sílu ani čas:-)
(Chtěla jsem tady uveřejnit video skákajících jedinců, ale když jsem ho zhlédla znovu okem čtenáře, který o tom opravdu JEN čte, rozmyslela jsem si to, protože účastníci tam působí značně slabomyslně a já je nechci kompromitovat... :-))

Nutno také podotknout, že jsem se celej ten tejden cejtila jak hypochondr – pořád mě něco bolelo. Přijela jsem s nějakým podrážděným žaludkem, přidala se k tomu neposlušná střeva (naštěstí žádný drama:-)), po pár dnech se mi znovu začala odírat levá tvář od rovnátek, což mě bolí doteď… Na druhý cyklo-túře mě chytaly záda a předposlední den mě – podle mého názoru - naprosto nesmyslně rozbolel pravej pant (to taky ještě nepřestalo). Kdybyste v těchto symptomech odhalili nějakou chorobu, dejte mi vědět, ať vím, na co se mám léčit:-)

Jo a cesta domů byla poměrně luxusní… už jste někdo jel Pendolinem za 67Kč?? Já jo! :-)

Abych nezapomněla:
1. rozcestník někde po cestě z pohledu cyklisty odpočívajícího ve vodorovné poloze
2. štěpka s kubou
3. výhled z vyhlídky krásná máří:-)
4. kuba a honza
5. na protržený přehradě
6. krásná máří pro velký úspěch znovu... tentokrát skupinové foto


středa 30. července 2008

Tak zítra na půl osmou, jo?

"Zanes to, prosím tě, klukům do výpočetky..."

"Kdo zajde pro noviny?"

"Lepenkůůůů!!!"

"Musíme nadepsat další partiáře..."

"Tohleto třikrát okopíruj na á trojku, vylep to na déčkový bannery, ven a ke vchodu. Dík."

"Jejda, vy máte hodin! To mě přerazej."


"Ne, opravdu nerozumím rusky!!!!"

"Káťo, čtyřicet trojku..."

"Kurnik, já mám hlad... nemaj v bufetu nějaký prasklý párky?"

"спасибо." - "Prosím."

"To už zase není voda? Mílo, nenudíš se náhodou?"

"Hele, Doktor jde - dělejte, že něco děláte!"

Tyto a spoustu dalších podobných vět jsem zaslechla v posledních době opravdu často. Uplynulé 3 týdny jsem totiž využila k zušlechtění sama sebe - pracovala jsem. Díky mému milému jsem mohla spolupracovat na organizaci 19.ročníku mezinárodního festivalu šachu a her Czech Open 2008 v Pardubicích (www.czechopen.net) a bylo to opravdu ... zajímavé.

Naučila jsem se hrát šachy, což jsem opravdu nečekala. Zní to ironicky, ale myslím to vážně:-) Naučila jsem se hrát taky Polgár Superstar Chess, což jsem nepředpokládala už vůbec, jelikož jsem netušila, že něco takového existuje. Seznámila jsem se s několika milými lidmi, po kterých se mi už teď, pár dní po skončení festivalu, docela stýská a kteří by byli jediným důvodem, proč bych se chtěla podílet na příštím, jubilejním ročníku. Tahle brigáda totiž až tak finančně lákavá není... Ale nestěžuju si, vybrala jsem si to sama a nelituju, i když jsem si za stejnou dobu mohla v Praze vydělat dvojnásobek. V takovém případě bych ale velice pravděpodobně nezískala tolik cenných zkušeností, nezjistila bych tak zajímavá fakta o sobě samé a - v neposlední řadě - nenaučila bych se šachy:-) O těch ale teď nechci ještě dlouho slyšet, mám toho plný zuby. Stejně jako příslušníků jistých národů... ehm... nebudu jmenovat:-)


pondělí 7. července 2008

vary po třiačtyřicáté a přesto poprvé

Ano, byla jsem na 43.ročníku MFF v Karlových Varech!!! - poprvé. Dojmy jsou obtížně sdělitelné, ještě pořád vstřebávám zhlédnuté filmy. Zážitek to byl ale opravdu silný - milovníci filmů jsou dost zajímavá směs lidí. A hlavně vážně VELKÁ směs - pořád jsem si představovala, jak musí být to západočeské město nádherné bez těch davů:-)
... naplno jsme si užívali výhod Vodafone zákazníků (například jsme obědvali výbornou pizzu za 7Kč) ...
... vybírali jsme si filmy podle často nicneříkajících anotací o třech větách ...
... jako poslední 2 lidi nás pustili na nejlepší film, který jsme tam viděli - Absurdistán ...

... bloudili jsme po rusky znějících Varech a pořád hledali záchody:-) ...
... snídali jsme tradiční lázeňské oplatky ...

... vyfotili jsme se s Markem Ebenem, ale to mi stejně nikdo neuvěříte, takže je to vlastně jedno ...
... našli jsme ztracenou čivavu ...
... a já už jsem teď tak hrozně ospalá, že nemohu jinak, než jít spát...

návrat ... do minulého týdne