tik tak tik tak tik tak tik tak

tak se mi konečně naskytla ideální příležitost, abych mohla říct, jaký to je, když má člověk zkouškový období. upřímně řečeno mě to nebaví a těším se, až to všechno budu mít za sebou (pokud to všechno dobře vyjde, tak mě čeká už jen jedna zkouška). na druhou stranu se tak trochu - opravdu jen decentně - těším na zkoušky v dalším semestru, protože tajně doufám, že budu poučená z chyb, který jsem teď udělala při přípravě na testy a ústní;-)

fascinuje mě, jak máme často - my, lidé - dojem, že i když děláme hodně věcí, věnujeme se spoustě zájmů a lidí, tak se v našem životě neděje nic převratného. žádné změny se nekonají, významné události se nám vyhýbají, ... a pak se najednou ohlédneme zpět a zjišťujeme, že je všechno úplně jinak než před týdnem, měsícem, rokem, ... jakto, když se za celou tu dlouhou dobu vlastně NIC nestalo? není to trochu divný? já myslím, že je:-)

no nic, jdu se učit...

1.+3. litomyšl
2. klíč od mojí skříně

vánoční r.r.

1. focení u stromečku: "tvařte se přirozeně..."

2. poslední úpravy před štědrou večeří
3.-5. barborka:-)

opočenské eR eR

1. srdíčko na zdi
2. Julča s Adélkou v zámecký kašně (miluju jejich výrazy:-))
3. zbytek stínu lampy
4. malá ema mezi velkými lidmi
5. nevím jak se říká tomuhle kamennýmu zábradlí...
6. lucka s robem v lese
7. takovýhle a další podobný věci u nás rob fotí, aby to pak mohl ukazovat v usa
8. tak tohle už vůbec nevim co je:-) ale líbil se mi ten stín

starost

Poslední dobou chodím k paní K. alespoň dvakrát do týdne. Pokaždé se domluvíme, že uklidit přijdu až (po)pozítří a pošle mě na nákup se seznamem o pěti položkách. Tenhle způsob "domluvy" se jí asi dost zamlouvá. Tak se celkem nenápadně stalo, že jsem dnes dorazila do několikatýdenního nepořádku a mým úkolem bylo znovu jen obstarat pár surovin nezbytných k přežití. Musím se přiznat, že mi to vyhovovalo. Nerada to přiznávám, ale upřímně se mi nechtělo dnes mýt okna, jak bylo v původním plánu. Neměla jsem na nic náladu... a už vůbec ne na to, abych stála (byť v prvním patře) na parapetu a s mizernou výbavou se snažila o nemožné.
Když jsem odcházela do obchodu, zaslechla jsem, že u paní K. začal zvonit telefon. 30 vteřin jsem stála ve tmě na točitém schodišti, naslouchala naléhavému zvonění a spolu s ním i tiché ignoraci, kterou mu věnovala. Už jsem za ty roky odpozorovala, že její aktuální psychický a fyzický stav ovlivňuje mimo jiné reakce na telefonáty. Tohle není dobrý.
Paní prodavačka mě uvítala úsměvem a přidala k němu starostlivou otázku: "Nemarodí?". V tomhle obchůdku si pokaždé připadám kdekoli jinde, jen ne v Praze.
"Nebyla ani v kostele. Ten nevynechá ani za největších mrazů!"
Má pravdu. Už pár týdnů nevyšla ven. Nebere telefony a nechodí ven. Ach jo.

... a když jsem pak celá zamračená odcházela tmavým průchodem, napadlo mě, že než paní K. vidět a poté opouštět v tomhle stavu, radši bych u ní celý den leštila okna a drhla podlahu...

Podzim pod Dachsteinem

1. Ht. Gosausee

2. Altausseer see
3. socha, která mě zaujala u Altausseer see
4.+5. uvnitř evangelického kostela v Gosau
6. tatínek fotí výhled z Donnerkogel (2055 m)
7. cedulky v Gosau... v pozadí mimo jiné také Donnerkogel
8. Altausseer see
9. radost z úspěšného výstupu na Donnerkogel:-) (v pozadí Dachstein)

chalupaření, houbaření, bulvár a těžká pohoda:-)

Ano (mám fakt radost, že se mi to povedlo vystihnout:-)), přesně tak by se dalo výstižně popsat mých pár dní na chatě s Terkou. Nikdy mě nebavilo chodit tichými lesy s cílem naplnit košíky krásnými kloboučky hub, ačkoli jsem jako malá holčička absolvovala takových výprav bezpočet ročně. S Terkou se moje nechuť houbařit prolomila, ani nevím jak:-) Vzaly jsme si holinky a jako správný chalupářky (aspoň já jsem si tak připadala) jsme se radovaly z ranního deště, díky kterému se hříbky leskly a s hledáním tak moc práce nebylo. Každý večer jsme pak kuchyň naplnily vůní (a taky kouřem) smažených houbových řízků, a cpaly jsme se, cpaly, cpaly, cpaly, a pak jsme s těžkými břichy usínaly u bulvárních časopisů Terčiný babičky. Dověděly jsme se spoustu nepravdivých informací a nejlepší na tom čtění bylo to, že jsme všechny ty načerpané informace mohly v klidu zase vypustit. Osvobozující pocit.

Při středečním výletu do nedaleké Čáslavi jsme:

si umyly vlasy,

navštívily dvě cukrárny,

nadávaly na místní cukrárny,
prohrabaly dva sekáče,
pochválily místní sekáče,
poslaly tři pohledy,
nafotily 67 fotek,
napodobovaly sochy,
dělaly holubičky na náměstí,
uvažovaly že si koupíme boty za 80 Kč,
se asi dvacet minut pokoušely vyfotit s jednou cedulí,
prodloužily vlastní životy o neodhadnutelné množství času díky smíchu, který jsme vyprodukovaly.

na kole

vychutnávám si rychlý sjezd, při kterém mi vítr vhání slzy do očí a uvědomuju si, jak je škoda, že na kolo nevyrazím častěji, když mě to tak baví... okolní stromy se nesměle oblékají do podzimních barev a odpolední slunce jakoby s radostí všechno pod sebou mění na krásnější. pavoukům už taky došlo, že je září, a tak poctivě spřádají své sítě, které cestou ničím vlastním tělem. vůně čerstvé hlíny na polích mi něco připomíná ... asi mých prvních pár let života na venkově, možná prázdniny u babičky, nevím. pavučiny mě lechtají na rukou, a tak se zprvu ošívám, ale pak jsem vlastně ráda, že to jsou jen výtvory pavouků. s pročištěnou hlavou všemi těmi kilometry sním o tom, že přesně v takovej krásnej den babího léta bych se jednou chtěla vdát:-)

R.R. v září... protože vejška začíná v říjnu;-)

"to je trápnýýý..." - řekla by naše čtyřletá Terezka

...tohle mě napadá, když znova obohacuju svoje už tak dost černobílé stránky o další várku momentů zachycených v těch krásných a mě tolik blízkých (ne)barevných odstínech......vzpomínáte si někdo na tuhle budku? letos v únoru (myslím) jsem ji fotila... to ještě stála...