pitomé

Co bych to byla za typickou studentku, kdybych všechno hezky a v klidu stíhala? Nechápu, kde se tady vzal květen. Nejde mi to do hlavy. Děsí mě, že už za měsíc budu vědět, jestli jsem uspěla v písemných státních zkouškách a v prvním kole přijímaček. Že už si budu moci termíny ústních státnic a druhého kola přijímacího řízení v diáři buď vygumovat (mám vůbec nějakou gumu?) nebo zvýraznit oblíbenou barevnou fixkou. Ještě nedávno se všechno zdálo tak vzdálené. Zbývalo ještě trochu času. A najednou se mi kdesi pod povrch vryla ta neustávající nervozita. Ta, kterou tolik nesnáším. V noci se mi zdá o několikahodinovém testu z francouzštiny, nesmyslných minulých časech a blbé komisi. Je mi blbě.

Ještě že mě každý den z této reality vytrhne Barunka nějakou svojí geniální hláškou. Třeba zrovna včera. Byly jsme venku před domem a z tlampačů nad našimi hlavami se vinul (Honzi, může se z tlampače něco vinout? - Může, třeba vinná klobása. - Aha, no a tak co dělá ten zvuk, co jde z tlampače? - Rozléhá se. - Jo!) rozléhal étericky klidný hlas neznámé spoluobčanky, co nám asi tak dvakrát týdně ráda sděluje, kde se budou prodávat brambory, kde a kdy nepůjde elektřina, co budou hrát v kině, atakdále. Tentokrát měla na srdci, že nepoteče voda asi tak od osmi do dvou v jistých ulicích a (cituji: ) "v bytovém domě naproti kinu". 

Bára: "Haha... v pi-to-mém domě..." :))) 

Moje řeřicha, co nepřežila náš víkend v Praze.